3. 1. 2020 |

Titulek jsme si vypůjčili z jednoho příběhu z projektu „Daruj příběh i Ty!“ spolku Společně k úsměvu, z.s., které můžete zhlédnout v budově O1 Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně. Projekt je zaměřen na sdílení osobních zkušeností s bojem s onkologickým onemocněním a na slavnostním zahájení výstavy těchto příběhů byly přítomny i dvě autorky, Markéta a Edita.

Jaké jsou vaše pocity z toho, že jste svůj příběh nenechaly pro sebe a zveřejnily ho?
Markéta: Když jsem ho psala a posílala prvně, to už jsou dva roky, tak ty pocity byly rozpolcené, protože o mém boji s nemocí nevědělo ani moje blízké okolí. Teď už jsem zvyklá, že už to všichni ví, příběh je na internetu, dala jsem si ho také na svůj facebookový profil... Ale na začátku jsem z toho byla hodně nesvá, nebylo to jednoduché.
Edita: Svůj příběh jsem psala už před čtyřmi lety, takže pocity při psaní si tak až úplně nevybavuji. Mé okolí však o všem vědělo, takže mi bylo podporou. Že bych měla ze zveřejnění nějaké obavy, to vůbec... Naopak, vrací se nám pozitivní zpětná vazba od současných pacientů, anebo jejich rodičů, kteří bojují s onkologickým onemocněním a naše příběhy viděli a četli. Což je perfektní a právě proto to děláme.

Máte nějaký vzkaz pro ty, kteří se dosud bojí napsat svůj příběh?
Markéta: Ráda bych je podpořila, pro mě osobně znamenalo zveřejnění velkou úlevu. Z reakcí okolí jsem si uvědomila, že kdyby to věděli dříve, tak by mě podpořili daleko více. Mám pozitivní reakce od známých, kamarádů, kolegů, kteří vůbec netušili, že se mi něco takového stalo a ne, že by na mě změnili radikálně názor, spíše tam cítím větší respekt k tomu, že se něco podobného může stát kdykoli komukoli. Za sebe jsem hrozně ráda, že je příběh zveřejněn, lidé si ho můžou přečíst a pokud mne kontaktují, ráda jim poradím. Ozývají se mi například lidé, kteří mají něco podobného v rodině a pokud jim nedokážu poradit já, poprosím kolegyně z našeho spolku.
Edita: Já si myslím, že to Markéta řekla úplně skvěle, každé její slovo podepisuji.

Můžete popsat další aktivity spolku Společně k úsměvu?
Edita: Máme projekt „Moudrý průvodce“, ve kterém se již vyléčení pacienti vrací na oddělení a dělají společnost dětem, které mají například rodiče daleko od Brna. S tím máme skvělou zkušenost, personál nám volá, když je tam třeba některý dětský pacient dlouho sám, občas není v našich silách reagovat okamžitě, ale děláme maximum. Další aktivita „Daruj příběh i Ty!“ je prezentována touto výstavou. S projektem ASTRA úzce spolupracujeme s lékaři, zubaři, genetiky či nutričními specialisty a snažíme se šířit povědomí o pozdních následcích onkologické léčby. Upozorňujeme například na včasnou prevenci a tím se zvyšuje možnost včasného zachycení a případné intervence. A nesmím zapomenout ani na projekt Svépomocných psychologických skupin, kde pracujeme s pacienty po léčbě a pomáháme jim s opětovným navázáním sociálních vztahů a začleněním do společnosti.
Markéta: Ano, také chodím na oddělení... My víme, jaké to tam bylo, a i když už tam být nemusíme, snažíme se zpříjemnit pobyt těm, kteří tam bohužel být musí.

Marketa-Spolecne-k-usmevuEdita-Spolecne-k-usmevu
Nahoru