Buďte trpěliví a naslouchejte pacientům

Dr. Ervin Kocjancic, profesor urologie a ředitel Oddělení pánevního zdraví a rekonstrukční urologie na University of Illinois v Chicagu je světově uznávaným odborníkem na zdraví pánve, močovou inkontinenci a rekonstrukční urologii. Brno navštívil na pozvání Mezinárodního centra klinického výzkumu Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně. Při své návštěvě se podělil o své zkušenosti na veřejné přednášce s brněnskými lékaři a studenty medicíny z několika nemocnic a zdravotnických zařízení o své zkušenosti. Při té příležitosti jsme ho poprosili o krátký rozhovor.

Co Vás přivedlo k rozhodnutí stát se doktorem?
Na jednoduchou otázku jednoduchá odpověď – myslím, že jsem se s touto myšlenkou už narodil. Ale vážně, abych pravdu řekl, tak si nepamatuji, že bych chtěl být v dětství něčím jiným. Legrační je, že tím důvodem, proč být doktorem, bylo to, že mě rodiče nutili chodit spát velice brzo. Takže jsem snil o profesi, kde se může chodit spát pozdě, což jsem měl nějakým způsobem spojeno právě s medicínou a doktory.

Studoval jste v Terstu a nyní působíte v Chicagu. Proč ta změna – z Evropy do USA?
Pracoval jsem v mnoha univerzitních nemocnicích, jak v Evropě, tak v Americe a musím říct, že styl práce je diametrálně odlišný. A mně vyhovuje ten americký. V Evropě, konkrétně v Itálii, je to založeno na hierarchii, takže když vám není sedmdesát, nikdo vás neposlouchá. Kdežto v USA je to právě naopak, pokud máte dobré nápady, pak vás vyslechnou a dají vám šanci. Dostanete to, co k výzkumu potřebujete, a to nemyslím jen materiální zdroje, ale také svobodu a nezávislost. To je velmi důležité a už jen ta důvěra vás posouvá dopředu. Takže to není jen o financích… Konkrétní příklad. V Itálii jsme přišli s myšlenkou, jak by medicína mohla přispět k vývoji nových nástrojů. Ale bylo to čistě vázáno pouze na náš obor. Pokud jste urolog, zabývejte se rakovinou prostaty nebo ledvin, zkrátka zkoumejte jen toto. Kdežto v USA se vám s dobrým nápadem otevřou všechny dveře, už nemluvíte jen se svým výzkumným týmem, ale spolupracujete přímo s vývojáři, komerčním sektorem, programátory, designéry a dalšími lidmi, což je prostě příležitost k nezaplacení.

Pozorujete obecně nějaký vývoj ve zdraví společnosti?
S tím, jak stárne generace, která vzešla z babyboomu v sedmdesátých letech, významně roste počet například rakoviny prostaty a s ní spojených komplikací. To je vlastně docela dobrý příklad a vrátím se ještě k předchozí otázce, abych vysvětlil další rozdíl mezi tím, jak se na problémy nahlíží v USA a v Evropě. Není to v kvalitě lékařské péče, jak v Evropě, tak v USA jsou špičkoví lékaři, kteří se dokáží o pacienta s rakovinou prostaty náležitě postarat. Rozdíl je v něčem jiném. V Evropě vás zbaví nádoru, nicméně sekundární věci již nespadají do oblasti jejich péče, takže navazující komplikace jsou už vaše starost. Samozřejmě, pokud víte na koho se obrátit anebo máte peníze na nějakou soukromou kliniku, tak to problém není, ale pokud jedno z toho nemáte, pak jste v tom sám. Kdežto v USA je to velice dobře organizováno. Existuje tam program Cancer Survivorship (Život po rakovině), který zahrnuje například speciální centra, kde je k dispozici vše pro pacienty, tak aby návrat do života byl pro ně co nejjednodušší – ať už jde o takovou maličkost jako paruku pro pacienty po chemoterapii anebo jak se vypořádat s inkontinencí po rakovině močového měchýře. V tomto programu spolupracují odborníci z různých oblastí dohromady – já, jako specialista na rekonstrukce penisu, jsem v úzkém spojení s odborníky na rakovinu, tak abych byl v případě nutnosti k dispozici. Nezaměřujeme se tak jen na odstranění rakovinového nádoru, ale na zlepšení kvality života obecně. Snažíme se pacientům naslouchat, péče o ně nekončí úspěšnou operací.

Jak už jste zmínil – jste odborníkem na rekonstrukce penisu. Jaký byl váš nejsložitější případ?
Vzpomínám si na jednoho mladíka, kterému mohlo být kolem dvaceti let. Byl obětí vážných střelných zranění, museli mu být amputovány dolní končetiny včetně genitálu. Nicméně byl mladý a chtěl vést v rámci možností normální sexuální život. Obvykle se to dělá tak, že se vymodeluje z kožních tkání, které jsou odebírány i s nervy a žílami. Nicméně tento pacient měl tělo tak pokryté jizvami, že to bylo nemožné a jediná možnost pro něj byla transplantace penisu, která se dělá pouze v několika centrech v USA a v Jihoafrické republice. A právě v této oblasti bych se chtěl v současné době také realizovat.

Existuje v této oblasti vůbec ještě nějaký milník, kterého se ještě nikomu nepodařilo dosáhnout, a vy byste chtěl?
Možná vypěstovat nebo vyvinout penis v laboratoři a úspěšně jej transplantovat… Pokud vím, nějaké pokusy v této oblasti již existují, ale nikomu se to ještě nepodařilo. Pak mám také nápady na vývoj nových lékařských přístrojů, které by zjednodušily naši práci, což sice nejsou až takové milníky, nicméně pokud zlepší péči o pacienta, pak jde také o důležitou věc.

Jaké je vůbec složení pacientů, kteří za vámi přijdou?
V současné době je po operacích tohoto typu velmi vysoká poptávka, což souvisí s tím, že jsme se již posunuli na takovou úroveň, kdy jsou výstupy opravdu kvalitní. V poslední době eviduji nárůst transgender pacientů, což samozřejmě souvisí i s posunem jejich vnímání ve společnosti. Další skupinou jsou pacienti trpící poruchami jako je mikropenis anebo hyperaktivní močový měchýř. A v neposlední řadě jsou to váleční veteráni, kteří utrpěli těžká zranění spojená se znetvořením genitálu. Ať si myslí každý, co chce, penis je důležitá součást mužské identity, nejde jen o kosmetickou záležitost.

Jak po takovém zápřahu na operačním sále vůbec relaxujete?
V podstatě jsem šťastný člověk, protože má práce mě opravdu baví a nevnímám ji jako stresující záležitost. Mou další vášní je klasická hudba. Teď se vrátím k mé první odpovědi, jak jsem si přál být doktorem, tak muzikant byla moje další volba. Ti také nemusí chodit brzo spát (smích). Klasickou hudbu miluji v jakékoli podobě, ať už na koncertech anebo ji jen tak poslouchat doma v křesle – klidně jednu skladbu od různých interpretů a hledat jemné rozdíly. Také jsem hrával, ale problém je to, že když nějakou dobu necvičíte, na kvalitě se to podepíše významně. Takže už nehraji, protože bych byl sám se sebou nespokojený… Frustruje mne, když nemůžu hrát na takové úrovni, jak bych si přál.

Takže perfekcionista?
Ano.

Děkuji za rozhovor.