Působí v rámci týmu Protein Engineering ICRC v Loschmidtových laboratořích Přírodovědecké fakulty MU. V roce 2020 získal Fulbrightovo stipendium, díky kterému absolvoval semestr na Texaské univerzitě v Austinu ve skupině prof. Kennetha A. Johnsona. V letošním roce úspěšně obhájil doktorát v oboru Molekulární a buněčná biologie a genetika. Za svoji práci na téma „Racionální návrh proteinů řízený kinetickými studiemi“ získal cenu rektora MU. Zopakoval tak svůj úspěch z roku 2018, kdy byl stejně oceněn za vynikající výsledky v rámci magisterského studia. V rozhovoru nám popsal svoje vědecké začátky i úspěchy ve zkoumání „svítících“ enzymů nebo léků na mozkovou mrtvici.

Foto: RNDr. Martin Toul, Ph.D.

Foto: RNDr. Martin Toul, Ph.D.

Jaká byla vaše cest ke vědě?

Myslím, že jakýsi vědecký či badatelský duch v sobě má snad každé malé dítě, které od narození krůček po krůčku objevuje svět kolem sebe. Ne každému to však vydrží do dospělosti. U mě tento zájem přetrval, což je vlastně důvodem, proč jsem se cestou vědy vydal. Díky starší sestře a jejím školním poznámkám mě už asi od druhé třídy základní školy zajímala chemie – rád jsem se učil názvy chemických prvků, vyplňoval jejich značky v křížovkách a těšil jsem se, až i já budu mít tento předmět ve škole. Ačkoli mě bavila i matematika a fyzika, chemie vždy vedla. Při výběru vysoké školy jsem tedy měl celkem jasno. Zajímavé je možná jen to, že k biologii jsem nikdy neměl příliš kladný vztah a dostal jsem se k ní více do hloubky až výběrem studijního programu Biochemie, neboť jsem viděl větší potenciál v propojení chemického výzkumu s živou přírodou. Nakonec se ukázalo, že zatímco oblasti živočišné a rostlinné biologie probírané na základní a střední škole mě opravdu asi nikdy moc nenadchnou, v mikrosvětě na úrovni biomolekul, DNA a proteinů, jsem se našel. Aktuálně tak ve svém výzkumu propojuji biologii s chemií, ale i fyzikou a matematikou, takže dělám přesně to, co mě naplňuje nejvíce.

Čím konkrétně se ve výzkumu zabýváte?

V naší výzkumné skupině Loschmidtových laboratoří se obecně věnujeme proteinovému inženýrství. To znamená, že protein cíleně upravujeme tak, aby vykazoval vylepšené vlastnosti nebo se zbavil nežádoucích vedlejších účinků pro efektivnější využití v praxi. Proteiny totiž nacházejí celou řadu uplatnění, ať už jako léčiva v klinické praxi, komponenty v diagnostických kitech, anebo činidla pro produkci důležitých materiálů v biotechnologiích. Díky proteinovému inženýrství můžeme těmto molekulám zvyšovat efektivitu jejich působení, jejich tepelnou odolnost, či třeba selektivitu daného procesu, aby bylo jejich využití v praxi a v průmyslu opravdu reálné. Já se konkrétně zaměřuji mimo jiné na dvě významné skupiny proteinů. První skupinou jsou trombolytika, používaná jako léčiva pro rozpuštění krevních sraženin při cévní mozkové příhodě či infarktu myokardu. Tu druhou skupinou jsou luciferasy, bioluminiscenční „svítící“ enzymy, které se používají v diagnostických kitech, ale mohly by do budoucna sloužit i jako alternativní zdroj svícení. Všechny tyto proteiny však trpí určitými slabinami, které je potřeba odstranit, aby plnily svoji roli pro daný účel opravdu efektivně. A k tomu právě slouží úpravy pomocí proteinového inženýrství.

O čem byla Vaše doktorská práce?

Disertační práce byla zaměřena na využití pokročilých kinetických metod pro odhalení největších slabin studovaných proteinů a jejich následné odstranění. Největším kamenem úrazu proteinového inženýrství je to, že v případě nedokonalých proteinů zpočátku tak úplně nevíme, co přesně je na nich potřeba pozměnit a vylepšit, aby byly pro daný účel efektivnější. A právě detailní kinetická analýza je jedním z nástrojů, jak přesně odhalit mechanismus fungování proteinů na molekulární úrovni a zároveň identifikovat, který krok tohoto mechanismu je tzv. limitující. Díky tomu se můžeme specificky zaměřit na tuto největší slabinu a cíleně ji upravit, čímž se výrazně zvyšuje šance na úspěšně zdokonalení proteinu, než kdybychom ho náhodně upravovali „naslepo“. Touto strategií se nám podařilo vytvořit např. upravené trombolytikum s potenciálem vykazovat snížené riziko krvácení po podání, anebo vylepšenou luciferasu se stonásobně prodlouženou svítivostí pro dlouhodobé vyzařování bioluminiscenčního světla.

Jak byste vysvětlil přínos vašeho výzkumu úplnému laikovi?   

V rámci zmiňovaného projektu trombolytických proteinů chceme zdokonalit aktuální léčivo na mozkovou mrtvici a vyvinout něco účinnějšího, co by dokázalo zachránit spoustu pacientů po celém světě. Na kardiovaskulární choroby (z velké části infarkt myokardu a cévní mozkové příhody) ročně zemře téměř 18 milionů lidí, což je hrozivé číslo, takže je motivace obrovská. Co se pak týče výzkumu zaměřeného na svítící enzymy luciferasy, zde je možností několik. V diagnostické praxi se luciferasy hojně používají pro detekci různých biomarkerů (tzn. měřitelných ukazatelů) onemocnění, takže jejich vylepšení nám umožní tuto detekci ještě více zefektivnit a zvýšit její citlivost, případně rozšířit na zachycení dalších důležitých látek. Mimo klinickou praxi je zde pak obrovský potenciál využít luciferasy jako alternativní zdroj svícení oproti klasickým žárovkám. Díky systému založenému na biomolekulách by takové svícení mohlo být plně obnovitelné a udržitelné.

Přispělo nějak k vašemu úspěchu i vaše působení v ICRC?

Zcela jednoznačně. Napojení naší výzkumné skupiny právě na ICRC bylo klíčové. Díky němu jsme se dostali ke klinicky zaměřeným projektům, které jsou velice atraktivní a přinášejí obrovský přesah do našeho života. Zároveň jsme díky ICRC mohli vytvořit velké konsorcium STROKE Brno, které sdružuje odborníky z mnoha oblastí. Tím se dostává náš výzkum mozkové mrtvice na mnohem vyšší úroveň a umožňuje nám neskončit s výzkumem pouze na úrovni vědeckého článku, ale pokusit se případný nový lék posunout do dalších fází testování. V rámci spolupráce je možné jej otestovat na reálných lidských krevních sraženinách a taktéž in vivo na zvířecích modelech, aby bylo jasné, zda jde opravdu o atraktivního kandidáta před případným klinickým testováním. V důsledku napojení na lékaře z FNUSA máme navíc jistotu, že se výzkum ubírá správným směrem a nesnažíme se v laboratorních podmínkách vylepšovat něco, co v praxi stejně žádný lékař nevyužije.

Jaké jsou Vaše plány do budoucna?

Zrovna jsem dokončil svoje doktorské studium, takže mě čeká přesun do nových zajímavých vědeckých oblastí, abych si rozšířil obzory a naučil se něco nového. Mířím teď na postdoktorskou pozici do zahraničí. Absolvoval jsem několik pohovorů a nakonec se rozhodl pro pozici v belgickém institutu VIB, která naplní mé budoucí plány v několika nejbližších letech. Následně je moje aktuální vize taková, že bych se rád vrátil do České republiky a věnoval se zde vlastnímu výzkumu na akademické půdě. Jsem ale otevřen různým příležitostem, takže to třeba nakonec dopadne jinak a skončím v jiné zemi nebo nějaké biotechnologické firmě. Kdo ví. V každém případě bych ale rád zůstal ve vědeckém prostředí a dále prozkoumával neprobádané.

Děkuji za rozhovor a přeji vám, ať je vaše bádání nadále úspěšné.

 

Autorka: Marta Vrlová, M.A., MPH, Senior PR Specialist ICRC, marta.vrlova@fnusa.cz.

Kontakt pro média: Ing. Jiří Erlebach, vedoucí Oddělení PR a marketingu, tiskový mluvčí FNUSA, +420 543 182 006, jiri.erlebach@fnusa.cz.

Ľudmila Kvašňovská studuje 4. ročník anglického bilingvního gymnázia v Čadci. V roce 2022 prošla víkendovým seminářem ICRC Akademie, který odstartoval její cestu k vědě. V rozhovoru prozrazuje, jak se dostala z rodného Staškova na severu Slovenska, přes Akademii ICRC a stáž v jednom našich výzkumných týmů, až do čela slovenské soutěže Středoškolská odborná činnost (SOČ).

Foto: Ľudmila Kvašňovská

Foto: Ľudmila Kvašňovská

Jak ses dozvěděla o Akademie ICRC?

Kamarádka mi doporučila seminář Akademie ICRC, který sama dříve absolvovala.

Jak hodnotíš svoji účast? Co ti dala?                                                                                          

Nejvíce si cením možnosti stáže ve špičkovém výzkumném centru ještě na střední škole. Získala jsem spoustu zkušeností od plánování experimentů až po analýzu a interpretaci výsledků. Navíc jsem pracovala ve skvělém týmu a měla jsem úžasnou mentorku, Mgr. Petru Lázničkovou, Ph.D. Stáž v ICRC bych rozhodně doporučila každému, kdo má vášeň pro vědu a výzkum.

Čím ses ve svém výzkumu zabývala?

Zkoumala jsem potenciální biomarkery, tedy měřitelné ukazatele, chronického zánětu souvisejícího se stárnutím. Jednalo se o zánětlivé cytokiny, rozpustný protein CD163 a volnou mitochondriální DNA v lidské plazmě. Podařilo se mi zjistit, že právě rozpustný protein sCD163 by mohl sloužit k včasné diagnóze chronického zánětu u starších lidí, a tím předcházet rozvoji různých chronických onemocnění. Tento protein je přítomný v krevní plazmě a vytvářejí ho imunitní buňky při vzniku zánětu v těle.

Foto: Ľudmila při práci v laboratoři

Foto: Ľudmila při práci v laboratoři

Proč sis vybrala právě tuto oblast výzkumu, co tě k tomu vedlo?

Již na první pohled mě zaujala oblast imunoregulace, tedy zkoumání vlastností a regulace imunitního systému. Zalíbilo se mi to natolik, že jsem ráda přijala nabídku zapojit se do týmu Cellular and Molecular Immunoregulation ICRC Dr. Friče.

Jak byla stáž časově náročná?

Stáž trvala 4 měsíce od srpna do prosince 2022. Celkem jsem v laboratořích strávila více než 70 hodin.

Jaké jsou tvé další plány? Uvažuješ o vědecké kariéře?

Právě díky Akademie ICRC jsem si uvědomila, kam chci směřovat svou kariéru. Příští rok se budu hlásit na studium medicíny a vedle studia a práce bych se velmi ráda věnovala vědecké kariéře. Se svým výzkumem realizovaným v rámci ICRC jsem se také zúčastnila slovenské SOČ.

Pověz nám prosím o SOČ více.

Jedná se o soutěž, v které mohou středoškoláci vytvořit odbornou práci na zvolené téma. K dispozici mají školitele, se kterým konzultují svoje výsledky. V rámci jednotlivých kol soutěže pak musí svoji práci veřejně obhájit. Vnímám to jako skvělou příležitost vypracovat projekt se zajímavým tématem, které je opravdu podobné úrovni bakalářské nebo diplomové práce. Vždycky jsem si chtěla vyzkoušet práci ve výzkumném centru a podělit se o své výsledky dále a Akademie ICRC a SOČ mi to umožnily.

Jak jsi v SOČ dopadla?

Můj projekt postoupil až do celostátního finále, které proběhlo 26.-28. dubna 2023. Soutěžila jsem za kategorii Zdravotnictví a farmakologie, kam z regionálních kol postoupilo 16 projektů z celého Slovenska, a konkurence byla opravdu vysoká. Kromě prezentace proběhla i debata s odbornou hodnotící komisí, se kterou jsem díky Akademii ICRC neměla problém, a nakonec jsem vyhrála. Moje kategorie bohužel z celostátního kola dále nepokračuje, ale plánuji se svým projektem soutěžit na podzimním Festivalu vědy a techniky AMAVET, takže moje soutěž ještě rozhodně nekončí.

Jak trávíš svůj volný čas?  

Kromě vědy se aktivně účastním Mezinárodní ceny vévody z Edinburghu (The Duke of Edinburgh’s International Award, zkráceně DofE). Cílem programu je podpořit komplexní rozvoj schopností mladých lidí skrze dlouhodobé a pravidelné aktivity v několika oblastech: např. rozvoji nových dovedností, pohybu či dobrovolnictví. Účastníci mohou získat mezinárodně uznávaný certifikát – bronzový (minimálně 6 měsíců plnění), stříbrný (min. 12 měsíců plnění) a zlatý (min. 18 měsíců plnění). Já se na zlaté úrovni se zaměřuji především na studium německého jazyka. Ve sportovní kategorii se věnuji gymnastice a akrobacii a v rámci dobrovolnické činnosti vedu gymnastické lekce pro děti v místním tanečním klubu. Ráda také cvičím a velmi mě baví studium jazyků a umění.

Děkuji za rozhovor a přeji ti další úspěchy ve vědě i ostatních aktivitách!

Autorka: Marta Vrlová, M.A., MPH, Senior PR Specialist ICRC, marta.vrlova@fnusa.cz.

Kontakt pro média: Ing. Jiří Erlebach, vedoucí Oddělení PR a marketingu, tiskový mluvčí FNUSA, +420 543 182 006. jiri.erlebach@fnusa.cz.

Je mu 43 let a je držitelem 4 ERC grantů. Od ledna působí v brněnském Mezinárodním centru klinického výzkumu (ICRC) Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně a Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, kde aktuálně buduje svůj výzkumný tým. V rozhovoru jsme hovořili nejen o tom, co ho na ICRC přivedlo, ale také o důležitosti vědecké mobility nebo psaní ERC projektů.

Foto: Adam Williamson

Foto: Adam Williamson

Vystudoval jste elektrotechniku, ale dnes jste neurovědcem. Byl to plán od samého začátku, nebo se to tak prostě událo?

Na začátku kariéry mě nenapadlo, že jednou budu neurovědcem na plný úvazek. Určitě bych ale dnes nemohl dělat to, co dělám, pokud bych neměl vzdělání, jaké mám. Vystudoval jsem teoretickou elektrotechniku. Z inženýra jsem se postupně přes mnoho zajímavých výzkumných témat dostal až k neurovědám a zaměřil jsem se na aplikaci nové technologie do klinického výzkumu.

Oborový posun mi umožnily zejména ERC granty. Byl jsem inženýr, ale od Evropské výzkumné rady jsem získal projekt na to, abych mohl dělat experimenty na myších, které měly implementované naše přístroje. Dnes mám grant na klinický výzkum, ale určitě nejsem klinický neurovědec, který rutinně pracuje s pacienty. Ale třeba až spolu budeme dělat rozhovor za 5 let, tak jím budu.

Za svůj život jste žil v mnoha zemích…

Narodil jsem se v Kanadě, odkud jsem se ještě jako kluk stěhoval s rodiči do západního Texasu, kde jsem studoval bakalářský i magisterský program. Na doktorát jsem se přesunul do Německa a pak do Francie. Následně jsem hodně cestoval mezi Francií a Švédskem. A nyní jsem se usadil na ICRC v Brně. K tomu, aby mohli vědci dělat špičkový výzkum, jsou důležité nejen peníze, ale také mobilita, protože ta umožňuje využívat infrastrukturních výhod pracovišť, jako jsou extrémně drahé vybavení nebo laboratoře a další prostory.

Užíváte si nové začátky, které přicházejí s každým stěhováním?

I když teď žiji v Brně, tak stále hodně cestuji, protože se podílím na řadě vědeckých spoluprací. Cestování mám rád. Nové začátky jsou zajímavé, baví mě učit se nové jazyky a poznávat kulturu jednotlivých zemí. Stěhování po Evropě ale neberu jako zásadní změnu, protože všechny země mají v určitém slova smyslu podobnou kulturu a tuším, co mohu očekávat. I když je každá země jiná, tak pořád je to Evropa. Zajímalo by mě, jaké to je udělat „reálný přesun“ a podívat se třeba do Asie, Afriky nebo na Blízký východ. Ne že bych to měl v plánu, ale určitě to bude hodně jiný zážitek.

Myslíte, že ICRC bude Vaše poslední destinace?

Určitě má všechny kvality na to, aby jí mohla být. S jistotou mohu říci, že tu strávím nadcházejících 5 let. Mám tu veliký ERC Consolidator grant a několik dalších menších projektů, takže mám opravdu hodně peněz na to dělat výzkum, který chci. Podpora, kterou na ICRC mám, je také fenomenální.

Co byly hlavní důvody, které Vás na ICRC přivedly?

Hlavním důvodem bylo, že ICRC je velmi přívětivá a vstřícná hostitelská instituce, kde jsou nejen excelentní vědci, ale i skvělí administrativní pracovníci. Všichni mě maximálně podporují v tom, abych získal přístup ke všemu, co potřebuji. Sekundární důvod je i částečně osobní. Hodně času jsem strávil v Německu, takže mi to tu připadá známé a připomíná mi to místo, kde jsem trávil čas se svými dětmi, když byly ještě malé.

Máte nějaký konkrétní příklad situace, která Vás překvapila svým hladkým průběhem?

Když jsem přijel, tak jsem několik týdnů připravoval podklady pro etickou komisi, abych mohl pracovat na svých grantech. Na schválení některých z nich jsme nemuseli čekat ani měsíc. Není to proto, že v České republice by bylo povolení snadné získat, ale je tu velmi efektivní systém. Komise byla velmi obezřetná v otázkách etiky i bezpečnosti výzkumu. Zodpověděli jsme všechny nejasnosti a do druhého dne jsme dostali odpověď, že náš dokument je předběžně schválený, ale musíme v něm udělat nějaké dodatečné změny. A ještě se omlouvali, že to trvalo tak dlouho.

Aktuálně hledáte studenty PhD, postdoky a technický personál a v Brně budujete nový výzkumný tým. Je to poprvé, co budujete tým úplně od samého začátku?

Je to už podruhé. První ERC Starting grant, se kterým jsem zakládal výzkumnou skupinu, jsem získal ve francouzském Marseilles. Vybudoval jsem tam nový tým, ale pak se sešel konec grantu a vypuknutí pandemie. Navíc v té době všichni moji studenti, s výjimkou jednoho doktoranda, dokončili studium. Dnes působí jako postdoci po celém světě a dva z nich jsou dokonce na prestižních univerzitách v USA. Jsem na ně velmi hrdý.

Z jakých svých omylů se při druhém kole sestavování výzkumného týmu poučíte?

Poprvé jsem udělal spoustu chyb zvláště v administrativní rovině. Myslím, že jsem byl často, a občas i zbytečně, arogantní a konfrontační. K tomu jsem měl smůlu, že jsem tam byl v době pandemie, kdy bylo vše utlumené. Často jsem tlačil na pilu a snažil se vydobýt si lepší podmínky. Dnes už vím, že i když máte pravdu, tak je třeba chovat se diplomatičtěji.

Musel jste se naučit jednat s lidmi, kteří nejsou nutně vědci, ale působí v rozhodovacích funkcích?

Za poslední roky jsem se v tomto ohledu velmi změnil. Pokud dnes jednám s řediteli, děkany nebo vedoucími pracovišť, tak jsem velmi umírněný. Už vím, že nemůžu na jednání přijít v mikině, začít se chovat, jako by to byl neformální vědecký meeting a tvářit se jako nejchytřejší člověk v místnosti. Vezmu košili a respektuji, že ti lidé vědí, jak na každodenní bázi fungují jejich instituce a já se tomu musím přizpůsobit. Mohu si třeba myslet, že nemají pravdu, ale o věcech diskutuji a hledám kompromisy. A snažím se věci posouvat vpřed.

Máte 4 ERC granty. Nepochybuji, že máte skvělé vědecké myšlenky, ale myslíte, že za Vaším úspěchem je také to, že jste se ERC granty prostě naučil dobře psát?

Myslím, že jsem ve způsobu jejich psaní velmi efektivní, to ale může být každý. Žádost o ERC grant je prostor, kde můžete popustit uzdu své kreativitě a popsat velmi komplexní a zajímavý problém a navrhnout jeho řešení, přičemž si ale můžete dovolit nechat otevřený konec. Vše musí být postavené na faktech a silných argumentech. Moc se mi tento systém ERC projektů líbí. Jejich psaní mě naplňuje a baví.

ERC granty jsou jiné než obdobně prestižní americké NIH granty. Moje zkušenost je taková, že u NIH grantů jde o velmi hutné a jednoznačně psané dokumenty. Je to jedna věta s mnoha citacemi za druhou. A experimentální část projektu vypadá jako dokonale popsaný recept na špagety. Popisujete každý detail toho, co budete dělat. Žádosti o grant ERC jsou v tomhle směru velmi odlišné.

Čemu se budete v rámci svého nejnovějšího ERC projektu věnovat?

Velmi stručně řečeno se budeme věnovat technikám, které umožňují z povrchových elektrod stimulovat hluboké struktury mozku a tím mohou přispět k diagnostice a léčbě některých onemocnění, například epilepsie, třesu nebo kognitivní poruchy. Neinvazivní stimulace bloudivého nervu z elektrod, které pacientům umístíme na krk, může pomoci s léčbou epilepsie nebo Crohnovy nemoci, zatímco stimulace podjazykového nervu může zlepšit symptomy spánkové apnoe.

Takže máte jasně daný směr výzkumu na dalších 5 let.

Každý, kdo dostane ERC projekt, musí využít peníze na to, aby splnil cíle uvedené v projektu. Moje cíle mi nyní připadají smysluplné, ale cesta k nim může být velice pestrá. Když jsem řešil svůj první ERC projekt, tak jsem na jeho konci pracoval na úplně jiném výzkumu než na začátku, protože jsem v jeho polovině zjistil, že jsem na začátku neviděl translační potenciál technologie směrem k pacientům. Vytvořili jsme druhou nezávislou linku výzkumu, všechno jsme vysvětlili v projektové dokumentaci a věnovali jsme se novému směru, protože mi to přišlo jako nejsmysluplnější využití peněz. Stejný přístup budu mít i nyní. Pokud se za několik let ukáže, že to, co jsem napsal do grantové žádost při jejím podání, nebude v kontextu aktuálního poznání dávat smysl, tak klidně změním směr výzkumu.

 

Autorka: Vědavýzkum.cz (TM)

Foto: ICRC

Článek převzat pro web ICRC se souhlasem autorky.

 

Adam Williamson

Adam Williamson je novou posilou Mezinárodního centra klinického výzkumu (ICRC) FNUSA a LF MU v oblasti neurověd. Kanaďan, který vystudoval teoretickou elektrotechniku v Texasu, získal doktorát na univerzitě v německém Ilmenau. Pracoval ve Švédsku na prestižním Karolinska Institutet a dalších univerzitách. Jeho posledním působištěm před příchodem do Brna byl institut Inserm ve Francii.

Z inženýra se postupně stal neurovědcem se schopností aplikovat nové technologie do klinického výzkumu. Jeho výzkum získal značnou podporu Evropské rady pro výzkum (ERC) v rámci programu EU Horizon Europe. Je příjemcem celkem čtyř grantů ERC (ERC Starting Grant v roce 2016, ERC Proof-of-Concept v roce 2020, ERC Proof-of-Concept v roce 2022 a ERC Consolidator v roce 2023). Poslední dva nyní převádí k realizaci do ICRC, přičemž druhý z nich nese název Epilepsy Treatment Using Neuromodulation by Non-Invasive Temporal Interference Stimulation (EMUNITI). Grant slibuje pětiletou podporu výzkumu pro tým s názvem „Neuromodulation Technology“, který Adam Williamson v ICRC buduje.

Od roku 2016 funguje v prostorách Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně (FNUSA) Dispenzární onkologická ambulance pod taktovkou MUDr. Tomáše Kepáka, Ph.D. Nabízí péči pacientům, kteří prošli v dětském věku onkologickou léčbou. Reaguje tak na rozvoj poznání o dlouhodobých vlivech léčby na pozdější stav imunity, stárnutí buněk, nebo předčasný rozvoj chronických onemocnění. Služby ambulance se nyní v souladu s evropskými trendy posouvají, vedle čistě lékařské péče, i do psychosociální oblasti. Nutriční poradenství má na starosti Mgr. Lucie Štrublová, která sama v dětství rakovinu prodělala. Svoje zkušenosti a postřehy s námi sdílela v rozhovoru. 

Foto: Lucie Štrublová

Foto: Lucie Štrublová

Přibližte nám svůj příběh, prosím.

Pan doktor Kepák mě nazývá ženou několika rolí (smích). Léčila jsem se na neuroendokrinní tumor od 10 do 15 let svého života. Moje onemocnění mě pak přivedlo k výběru mé profese. Vystudovala jsem obor nutriční specialista na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity (LF MU), kde také aktuálně dokončuji doktorát. V roce 2015 jsem společně se dvěma dalšími vyléčenými kamarády založila spolek Společně k úsměvu, z.s. Jako pacientská organizace sbíráme zkušenosti dalších lidí zasažených léčbou v dětském věku a tvoříme bohatou celorepublikovou síť. Vnímáme, že je potřeba sdílet navzájem své zkušenosti ve snaze podpořit děti, dospívající, mladé dospělé a jejich rodiny, během náročné onkologické léčby i po ní. Snažíme se o to prostřednictvím řady projektů.

Mým největším životním úspěchem je ale moje dcera Anita.

Jak dlouho působíte v Dispenzární onkologické ambulanci FNUSA?

Ve ambulanci jsem od 1. ledna 2023 jako nutriční terapeut, spolupracujeme ale už od roku 2018, kdy jsem přišla jako výzkumná pracovnice v rámci své disertační práce. Studuji roli adipokinů jako prediktorů pro rozvoj kardiometabolického rizika u mladých dospělých po nádorech dětského a adolescentního věku. Adipokiny jsou bílkoviny v našem organismu, které produkují buňky naší tukové tkáně a zároveň ovlivňují různé metabolické a hormonální funkce v našem organismu. S naším výzkumným týmem vedeným profesorkou Julií Dobrovolnou z LF MU se snažíme zjistit, jak vypadá produkce vybraných adipokinů tukové tkáně u pacientů právě po léčbě.

Co konkrétně je vaším úkolem v nové roli nutriční terapeutky?

Poskytuji cílené nutriční poradenství pro pacienty ambulance, kteří k tomu mají doporučení od lékaře. Probíráme spolu správný životní styl a hodnotím jejich nutriční stav. Na základě svých zjištění pak pacientům poskytuji individualizované poradenství pro vytvoření vhodných stravovacích návyků.

Jaká je čekací doba na Vaše služby?

Zatím 1-2 týdny.

S jakými obtíženi pacienti nejčastěji přicházejí?

Nejčastěji jsou to nadváha, obezita nebo poruchy lipidového spektra, tedy nerovnováha hodnot tuků v krvi. Tyto problémy jdou mnohdy ruku v ruce s onkologickou léčbou. Některé diagnózy jsou po vyléčení rizikové na rozvoj nadváhy nebo obezity a s tím spojených kardiometabolických potíží. Mezi tyto diagnózy patří například akutní lymfoblastická leukémie nebo nádory mozku. Rozvoj nadváhy a obezity ovlivňuje u těchto diagnóz souhra několika faktorů, z nichž je velmi významným faktorem léčba samotná, např. kraniální záření nebo hormonální terapie. Svoji roli hrají i častá pohybová omezení, která můžeme vidět zejména u pacientů právě po nádorech mozku, případně špatná edukace rodičů či samotných pacientů o výživě po léčbě. Při řešení těchto obtíží se u každého pacienta vždy snažím o individuální přístup.

Jak může výživa ovlivnit průběh léčby?

Výživa je důležitou součástí podpůrné péče během samotné léčby. Tělo pacienta, které je v podvýživě hůře reaguje na podávanou léčbu, má vyšší riziko rozvoje některých komplikací a pokud je po operaci, tak se jeho rány pomaleji hojí.

Jak dlouho pečujete o konkrétního pacienta ambulance?

Zatím svoji činnost rozbíhám a potřeby pacientů zjišťuji. Chodí ke mně pacienti, kteří potřebují dlouhodobější spolupráci, ale i tací, se kterými se setkám 2-3x.

Je nějaký příběh, který Vám utkvěl v paměti?

Rozhodně ano. Pracovala jsem už během výzkumu s mladou ženou po náročné onkologické léčbě, kterou prošla v dospívání. V dospělém věku se pak znovu potýkala se sekundárním nádorem. Poprvé jsme se setkaly, když měla značnou nadváhu, a to ji velmi trápilo. Necítila se dobře sama ve svém těle, což je nepříjemné. Pokud máte za sebou tak náročnou léčbu na těle to zanechá stopy. A obzvlášť léčba v období dospívání sebevědomí příliš nepodpoří.

Začaly jsme spolu tehdy na změně pracovat. Ona sama byla velmi motivovaná a o výživu se zajímala, začala se pravidelně hýbat, běhala, cvičila. Váha se postupně začala měnit, množství tělesného tuku rapidně kleslo, pacientka se začala cítit dobře. Minulý týden u mě byla na konzultaci a přede mnou seděla sebevědomá žena, která zhubla 10 kilo a cítila se být sama sebou. 

Má Vaše práce přesah i mimo zdi ordinace – např. tvorbou doporučených postupů pro odborné společnosti?

To je můj cíl do budoucna. Zatím však nemám tolik dat a praktických zkušeností, abych mohla nějaké postupy vytvářet.

Trendem v onkologické péči je nyní komplexní pokrytí potřeb, ve spolupráci s navazujícími obory, jako je ten váš. Myslíte si, že se nám to daří?

Rozhodně se nám to daří lépe než v předešlých letech.

Jak důležitá je pro pacienty podpora lidí, kteří si prošli stejným osudem? 

Tato podpora je stěžejní. Vědět, že někde jsou lidé, kteří zažili to stejné jako já a mohou žít kvalitní život, mohou mi podat pomocnou ruku a pochopení.

Pro sdílení zkušeností jste založila již zmiňovaný spolek Společně k úsměvu, z.s. Přiblížíte nám prosím detailněji jednotlivé projekty spolku?

Naším cílem je podporovat aktuálně léčené děti a pomáhat těm, kteří léčbu ukončili a potýkají se s některými z pozdních následků léčby, jako jsou psychosociální potíže, problémy s výživou, dentální problémy či porucha plodnosti. Tuto pomoc spolek poskytuje právě prostřednictvím jednotlivých projektů. Jmenovitě bych uvedla projekt Moudrý průvodce, který je založený jako mentoring program. Tým našich odborníků školí vyléčeného pacienta do podoby mentora, který pak sám poskytuje podporu dětem a rodinám na oddělení Kliniky dětské onkologie FN Brno.

Dále máme projekt Svépomocná skupina, což je podpůrná skupina lidí, kteří se po léčbě potýkají s některými z pozdních následků. Skupinu koordinuje přímo psychoterapeut. Schází se 1x za 14 dnů.

Velkou část naší činnosti ale tvoří projekt Astra, který je věnován pozdním následkům léčby. Máme na starosti osvětu o pozdních následcích onkologické léčby prostřednictvím webinářů, workshopů a tvorby edukačních textů a publikací na toto téma.

Foto: Tým Společně k úsměvu, z. s.

Foto: Tým Společně k úsměvu, z. s.

Která témata, vedle výživy, považujete za důležitá komunikovat v souvislosti s onkologickou léčbou v dětském věku – která si běžná společnost neuvědomuje?

Těch témat je celá řada: diskriminace na trhu práce, v oblasti životního pojištění nebo dosahování na hypotéku. Stěžejní roli sehrává anamnéza která s pacientem po celý život v těchto situacích figuruje. V dnešní době je v některých zemích Evropy schváleno tzv. právo „Být zapomenut“ právě z těchto důvodů. Problematický je ale také návrat pacientů do škol a komunikace s učiteli i žáky ve třídě o specifických potřebách těchto jedinců. Dále sem patří deprese, úzkosti nebo poruchy plodnosti.

Jak mohou klienti vaši pomoc vyhledat?  

V ambulanci na nutriční poradenství odkazuje lékař. V rámci spolku pak na našich webových stránkách nebo přes sociální sítě.

Je něco, co byste chtěla dětským pacientům vzkázat?

Nejste na to sami!

A co byste vzkázala společnosti, ve které se (vyléčení) pacienti pohybuji?

To, že na první pohled nejdou na člověku po onkologické léčbě vidět potíže, neznamená, že se s nimi nepotýká. Existuje spousta zdravotních problému a indispozic, které jsou skryty a velmi špatně se nám komunikují s někým, kdo si onemocněním neprošel. Ať už je to chronický únava, která brání žít i několik let po léčbě život tak, jak jsme tomu byli zvyklí dříve, nebo je to deprese či úzkost, se kterou se potýká velké procento pacientů. Buďte ohleduplní.

Děkuji za rozhovor.

 

Autorka: Marta Vrlová, M.A., MPH, Senior PR Specialist ICRC, marta.vrlova@fnusa.cz.

Kontakt pro média: Ing. Jiří Erlebach. Vedoucí oddělení PR a marketingu, tiskový mluvčí FNUSA, +420 543 182 006. jiri.erlebach@fnusa.cz.

15. února si každoročně připomínáme Světový den dětské onkologie. Letos v Mezinárodním centru klinického výzkumu (ICRC) chceme upozornit na potřeby vyléčených dětských pacientů, kteří v dospělosti řeší následky své léčby.

Od roku 2016 funguje v prostorách Fakultní nemocnice u sv. Anny (FNUSA) v Brně Dispenzární onkologická ambulance pod taktovkou MUDr. Tomáše Kepáka, Ph.D. Nabízí péči pacientům, kteří prošli v dětském věku onkologickou léčbou. Reaguje tak na rozvoj poznání o dlouhodobých vlivech léčby na pozdější stav imunity, stárnutí buněk, nebo předčasný rozvoj chronických onemocnění. Samotné služby Dispenzární ambulance se nyní v souladu s evropskými trendy posouvají vedle čistě lékařské péče i do psychosociální oblasti. Konkrétně ambulance rozšířila svoje služby o psychologickou péči a nutriční poradenství. Podporujeme tak pacienty i v přijetí odpovědnosti za péči o vlastní zdraví v širším smyslu.

S jakými problémy se pacienti potýkají? Jak se cítí ve vztahu k běžné populaci? A jaké jsou jejich specifické potřeby? Svoje postřehy nám nabídla jedna z nových posil týmu, psycholog Jakub Kozák.

Jakub Kozak

Foto: Mgr. Jakub Kozák

Jak jste se dostal k práci v Dispenzární onkologické ambulanci FNUSA?

Dr. Kepák mě přizval do ambulance jako člena budoucího psychosociálního týmu, který má zmapovat potřeby pacientů i z jiného úhlu pohledu, než dosud bylo zvykem. Podobně směřuje i současný evropský trend. S doktorem Kepákem se známe z Kliniky dětské onkologie ve FN Brno. Pohybuji se dlouhodobě v oblasti dětské psychologie a psychopatologie. Naznali jsme, že by spolupráce mohla být prospěšná, i když se ordinace primárně zaměřuje na dospělé, protože řada témat má u naší kategorie pacientů přesah.

Co je v rámci ambulance vaším úkolem?

Nabízím pacientům screening psychických potřeb. Pokud zachytím problém, který spadá do mé odbornosti, snažím se ho nějak ošetřit. Akutní stavy můžeme krátkodobě řešit přímo u nás. Protože však zatím nemáme kapacitu pro dlouhodobou péči, snažíme se poté pacienty převádět k regionálním odborníkům, co nejblíže jejich místu bydliště. Klienti k nám jezdí ze širokého okruhu z Moravy, někdy i z Čech. Naším cílem je vytvořit síť spolupracujících pracovišť s kolegy z ostatních ambulancí, která poskytne pacientům potřebnou oporu.

Takže v tuto chvíli už jste schopní pacientům nabídnout konkrétní jména lokálních kolegů, kteří by je přebrali do péče.

V některých místech ano, jinde kontakty teprve navazujeme. Tvoření sítě je dlouhodobější proces. Jsou také oblasti, kde je obecně psychologická péče nedostatková, ale snažíme se s tím pracovat.

Nabízíte služby všem pacientům ambulance, nebo záleží na doporučeních lékařů z ambulance?

Snažím se oslovit každého. Pokud se mi s někým nepodaří setkat přímo v ambulanci, například kvůli plánu vyšetření, kterými u nás pacienti prochází, zmíní možnost psychologické konzultace moji kolegové.

S jakou věkovou kategorií pracujete?

Setkávám se s celým spektrem lidí. Máme mladé dospělé pacienty pět let po léčbě, ale i starší, okolo čtyřicítky i padesátky.

S jakými obtížemi pacienti nejčastěji přicházejí?

U mladších pacientů, okolo 25. roku života, často řešíme jejich vstup do dospělosti, možnost osamostatnit se a nastavení pravidel vůči rodičům (rodině). Rodič, jehož dítě bylo v přímém ohrožení života, může následně být hyperprotektivní, tedy přehnaně dítě chránit. Je to přirozený důsledek té léčby, nicméně pro mladého dospělého je důležité se v rámci možností realizovat v životě samostatně, nebýt svázán úzkostlivou péčí rodiče nebo jeho snahou o kontrolu možných rizik.

Další skupinu obtíží představují obavy o budoucnost, otázky plánování rodičovství, často i reprodukční zdraví a samotná možnost vůbec mít děti. Objevuje se strach z opakování onemocnění i obava o onemocnění vlastního dítěte. Často se projevují úzkosti, které mohou vyplývat už z osobnostní výbavy konkrétního jedince a následkem léčby se výrazně zhoršit.

Setkáváte se někdy s opačným spektrem prožitků, tedy např. pozitivně naladěnými pacienty, kteří díky své tíživé zkušenosti dokáží brát život s nadhledem? 

Jsem rád, že to zmiňujete. V naší práci vždy doufáme, že i když dítě zasáhne takto silná zkušenost, nemusí to vždy vést k trvale velkému omezení a trápení, ale může ho to posunout. Když se takový pacient objeví, je to vždycky nádherné setkání. Dr. Kepák často nazývá naše působiště „ambulancí radosti“, když vidíme, že spousta pacientů, kteří prošli náročnou léčbou, dosáhne důležitých životních mezníků, i když o tom v průběhu léčby třeba pochybovali. Jsou i tací, kteří naprosto přehodnotí svůj žebříček hodnot. Týká se to hlavně těch, kteří jsou zasaženi léčbou v době dospívání. Hodně o své situaci přemýšlí, a troufám si říct, že vyjdou často obohaceni.

Jde odlišit traumata a prožitky související s léčbou od jiných? Nebo to ani není žádoucí a přistupujete k problémům svých pacientů komplexně?

Nemůžeme mít vždy jistotu, že ošetřovaný problém je primárně spojený s léčbou, ale snažíme se to rozlišovat. Bereme nicméně jako jakýsi nadstandard pro pacienty s touto nelehkou zkušeností, že mají, pokud o to stojí, příležitost zabývat se svými prožitky. Týká se to jak vzpomínek, tak celkově vlastního vnímání kvality jejich života v aktuálním období. Naším limitem je zatím kapacita. Musíme tedy zvažovat, do jaké míry rozvineme podporu v rámci naší ambulance a kdy navážeme spolupráci se sítí dalších odborníků.

Pracujete i s rodinami pacientů?

Dospělí lidé se nacházejí v různé míře autonomie v kontextu vztahu k rodičům. Naši pacienti v určitém období využívali podpory rodiče v různých rovinách dost intenzivně a přijde čas, kdy by bylo žádoucí toto sepětí postupně uvolňovat. Někdy se daří, že rodič má odstup a dává dítěti přirozeně prostor k nacházení optimální míry autonomie. Jinde se to daří méně a s tím se pak snažíme pracovat. Máme ale i skupinu pacientů, kteří kvůli léčbě mají výraznější zdravotní omezení, například oslabení kognitivních nebo pohybových schopností. Někteří rodiče se natolik obětují, že svůj život trvale podřídí potřebám dítěte, jsou mu k dispozici, pečují o ně nepřetržitě. Řešíme pak model, jak by pacienti mohli existovat i bez většinové přítomnosti rodiče, a měli tak možnost realizace bez rodičovské opory.

A co partnerské vztahy?

To zatím řešíme spíše okrajově. Ale objevují se otázky, do jaké míry je třeba partner informován o minulosti pacienta. Vybavuji si případ, kdy ta informace vůbec nepadla a diskutovali jsme, do jaké míry chce pacient v dané fázi vztahu toho druhého informovat o proběhlé léčbě, jaké jsou jeho obavy a jak se toto téma dá v partnerské komunikaci otevírat.

Jakou psychohygienu svým klientům doporučujete?

Všem nám, bez ohledu na přítomnost závažného onemocnění nebo léčby, prospívá péče o vlastní zdroje. Tedy považuji za důležité myslet v sebepéči na vlastní tělo i duši, a zároveň dělat pro to, abych se cítil dobře, každý den alespoň drobnost. Nevezme to mnoho času a sil, jen to zaměření a vyhrazení nutného minima je moc důležité. Součástí toho je i prevence, usilování o zdravý životní styl. U našich pacientů je navíc mým cílem vždy poukázat na oblast, ve které mohou zažívat prospěšnost, aby se jim dobře žilo a vnímali vlastní hodnotu i při případném hendikepu.

Zmiňoval jste evropský trend komplexní péče o onkologické pacienty. Vybavuji si prof. Kouteckého, zakladatele dětské onkologie v ČR, který mluvil o potřebě vnímat pacienty v celém jejich kontextu, vč. právě psychologické podpory. Myslíte si, že se nám to daří?

Mám velkou inspiraci v paliativní péči, kde je tento trend komplexního přístupu hodně silný. Podobný směr nyní vidím i v našem úsilí v dispenzární ambulanci. Musíme se o to snažit, i když je to někdy spojeno se zažitými postoji jiných odborností k psychologické práci, možná nějakými předsudky. Dílem je to dáno i méně hmatatelným způsobem naší práce. A doufám, že se nám to i daří – to musí posoudit pacienti i kolegové jiných oborů. V naší ambulanci se o to každopádně snažíme.

ochoFoto: Dispenzární onkologická ambulance FNUSA, uprostřed MUDr. Tomáš Kepák, Ph.D.

Jste v České republice jediní s podobnými službami?

Další ambulance funguje ve Fakultní nemocnici Motol v Praze, se kterou spolupracujeme. Právě se tam chystáme na stáž, abychom slaďovali koncepty péče a bavili se i o zahraničních trendech.

Má vaše práce přesah ve formě osvěty k veřejnosti, nebo tvorby doporučených postupů pro odborné společnosti?

S osvětou teprve začínáme. Jsme například v kontaktu s pacientskými organizacemi. Vnímám také důležitost vzdělávání na školách. Víme o pacientech, kteří měli velmi obtížný návrat do školního kolektivu. Je zapotřebí odpovídající přístup pedagoga ke specifickým potřebám dítěte v/po onkologické léčbě, ale klíčová je i práce s kolektivem a začleněním jedince, který prošel náročnou zkušeností – mnohdy ohrožením vlastního života a jeho dlouhodobé kvality.

Která témata jsou podle vás dnes ve společnosti tabu v souvislosti s onkologickou léčbou v dětském věku?

Vidím určitou míru znevýhodnění skupiny vyléčených pacientů. Snažíme se pracovat na tom, aby pro ně byly rovné příležitosti. Řada vyléčených pacientů je po onkologické léčbě reálně zdravá, a přesto bojují s diskriminací. Týká se to například možnosti sjednání hypotéky, pojištění, pracovních příležitostí. Ti lidé chtějí žít plnohodnotný život a mít perspektivu.

Je nějaký příběh, který Vám utkvěl v paměti?

Napadá mě jeden pacient ambulance, který byl léčbou výrazně zasažen ve vlastní soběstačnosti. Pracujeme nyní na tom, aby si rodiče dovolili hledat vhodnou pomoc. Řešíme, jak moc budou dále pečovat oni a do jaké míry využijí podpory sociálních služeb. Důvod, proč se mi vybavuje tento konkrétní případ, je ta palčivost, se kterou rodiče musí v životě zpracovávat velké ztráty. V jednu chvíli vychovávají dítě, u kterého věří, že se o sebe v dospělosti postará. A najednou přijde moment, který tuto relativní jistotu nějakým způsobem bere a oni musejí přeorientovat svůj přístup. Setkávají se navíc s tím, že sociální systém jim nemůže nabídnout dostatečnou podporu. Chceme hledat co nejvyšší míru životního naplnění i u těchto pacientů, rodin. Myslím, že jako společnost bychom v tom měli podniknout víc.

Příběhy, se kterými se setkáváte, musejí často být náročné. Jak si psychické zdraví udržujete vy sám?

Mám určitý návyk, jak s příběhy pracovat, který si hlídám v rámci profesionálních hranic. Ale chci také zmínit svoji rodinu, která je pro mě velkou oporou. Považuji to za velký dar, řekl bych „životní bonus“, že moje žena i děti se mnou nesou právě tuto službu lidem s náročnými životními osudy. Určitě se tím mění nejen můj náhled na život a svět, sdílí to se mnou celá moje rodina. Zároveň bych se neobešel bez svých osobních zdrojů, kterými pro mě jsou hudba, tvořivý proces obecně a taky sport.

Jak mohou klienti vaši pomoc vyhledat? Pokud bychom závěrem chtěli touto cestou nabídnout pomocnou ruku těm, kteří váhají, nebo neznají možnosti následné péče?

Pracujeme na tom, abychom naše služby dobře komunikovali navenek. V rámci procesu ukončování léčby pacienti dostávají informaci, kde mohou být dál ve sledování. Dále máme vlastní prostor na webových stránkách FNUSA a spolupracujeme s pacientskými spolky. Pokud pacienti cítí potřebu a zatím nejsou v systému dispenzárního sledování, mohu to jednoznačně doporučit. V nadsázce to přirovnáváme k STK auta – nabízíme kontrolu celkového zdravotního stavu, za mne speciálně psychické kondice. Určitě budeme rádi, když toho budou pacienti využívat.

Děkuji za rozhovor.

 

Bližší informace a kontakty pro objednání do Dispenzární onkologické ordinace najdete na stránkách: https://www.fnusa.cz/pro-pacienty-a-navstevy/pracoviste/dispenzarni-onkologicka-ambulance/

Aktivity ordinace byly součástí evropského projektu PanCareLIFE, který si dal za úkol zvyšovat kvalitu života dětí a mladých pacientů vyléčených z nádorového onemocnění po celý jejich život. Ten nyní pokračuje navazujícím projektem PanCareFollowUp podpořeným z programu Horizont 2020 Evropské unie (grant. č. 824982).

EU flag

Jako malá chtěla být lékařkou, dnes zkoumá vlastnosti imunitního systému. V ICRC působí ve výzkumném týmu Buněčné a molekulární imunoregulace Dr. Jana Friče. V prosinci 2022 získala ocenění prorektorky MU za excelentní výsledky v doktorském studiu, zároveň sama vede pregraduální studentky, řídí projekty a organizuje aktivity v rámci Skupiny mladých imunologů při České imunologické společnosti. Nyní Petra Lázničková stojí před novým „projektem“, skloubit vědeckou kariéru s mateřstvím. Jak sama říká, je to o nastavení okolí a podmínek, ve kterých se pohybujeme. U příležitostí Mezinárodního dne žen a dívek ve vědě, který každoročně připadá na 11. února, jsme Petru požádali o sdílení své zkušenosti.

Petra Laznickova

Foto: Petra Lázničková

Biochemie jako prostor pro hledání souvislostí

Kudy vedla Vaše cesta ke vědě?

Jako malá jsem chtěla být lékařkou, ale nakonec mě zlákala biochemie. Zjistila jsem totiž, že se nerada učím věci zpaměti. Raději se snažím pochopit principy a hledám souvislosti. Do Brna jsem přišla z Podkrkonoší, v tu dobu tu už studoval můj bratr, a také se mi město zalíbilo svojí atmosférou. Bakalářský i magisterský program biochemie jsem vystudovala na Masarykově univerzitě, a pak mě čekalo rozhodování, co dál. Zvažovala jsem, jestli mám všechny vlastnosti, které jsou potřeba pro absolvování doktorského studia.

 Jak jste tehdy svoje šance vyhodnotila?

Klíčové je analyticky myslet. Existuje celá řada vědeckých časopisů a když hledáte konkrétní věc, musíte být schopná z toho množství informací vybrat, co je pro Vás relevantní, a zda je možné Vaši hypotézu metodicky ověřit. Rozhodla jsem se tedy nejprve pro stáž v rámci programu Erasmus+ Traineeship for recent graduates, abych si vyzkoušela všechny aspekty každodenní vědecké práce. Dostala jsem se do skupiny profesora Kamila Krance v Centru regenerativní medicíny ve skotském Edinburghu. Jeho zaměření na hematologii vhodně navazovalo na moje zkušenosti ze studia neutrofilů, což je jeden z typů bílých krvinek zajišťující přirozenou imunitu. Celkem jsem na stáži ve Skotsku strávila 8 měsíců a zjistila jsem, že mě ten proces baví – navrhnout experiment, provést ho, následně zhodnotit a najít kontext v literatuře. Už před návratem ze Skotska jsem se setkala s Dr. Fričem, se kterým jsem se dohodla na realizaci doktorátu v rámci jeho týmu.

Čím konkrétně se zabýváte?

Díváme se na imunitní systém, jeho funkce a signalizaci z hlediska patologií, tedy specifických poruch. V rámci doktorandského studia jsem řešila, jaký profil imunitního sytému mají děti a adolescenti, kteří úspěšně absolvovali léčbu neuroblastomu, což je typický nádor raného dětského věku, vycházející z buněk nervové tkáně. Klíčová byla pro nás spolupráce s MUDr. Tomášem Kepákem, který se problematice pozdních následků onkologické léčby v dětské věku věnuje dlouhodobě.

Co jste zjistila?

Je řada článků o studiu imunitních buněk u přeživších leukémie. Toto onemocnění je častější než třeba právě neuroblastom, a tedy skupiny pacientů pro výzkum jsou širší. U dětských leukemických pacientů bylo prokázáno, že si nesou nějaké poškození imunity celý život. Projevují se u nich předčasně poruchy, které jsou jinak běžné až v seniorském věku, jako potíže se srdcem a dýcháním nebo časté infekce. My jsme našli prostor pro náš výzkum u pacientů s neuroblastomy, což jsou solidní nádory s pevnými ložisky, kde podobné vlastnosti imunity dosud tak prozkoumané nebyly. Překvapivě jsme zjistili, že ačkoliv imunita u těchto pacientů vykazuje známky stárnutí časně po léčbě, cca do 4 let po terapii, později se vlastnosti buněk vracejí do normálních hodnot. To dává naději na stejné vyhlídky pro vyléčené pacienty. Otázkou nicméně je, jestli by se jiné problémy neukázaly později, např. u generace třicátníků. Náš výzkum bychom tedy chtěli rozšířit o další věkové skupiny.

Perný den výzkumnice

Jak vypadá Váš typický den?

Na doktorském studiu jsem si sama plánovala experimenty, postupně se věnovala jejich součástem a konzultovala postup se svým vedoucím. Teď už působím jako post-doc a svůj den tedy typicky začínám řešením e-mailů. Následně se věnuji vlastním experimentům nebo s kolegyní techničkou řeším průběh dílčích experimentů, které pro daný projekt provádí. Jelikož vedu i studentky ICRC akademie, jednu bakalářskou práci a jsem konzultantkou začínajícího doktoranda, mám vyhrazený čas i pro jejich experimenty a otázky. Společně pak v týmu zpracováváme výsledky našich experimentů a připravujeme podklady pro jejich zveřejnění ve vědeckých časopisech. Bohužel nemáme takové kapacity, abychom byli schopni zpracovávat vzorky tisícovek pacientů. Zato se ale snažíme jít více do hloubky a testovat funkce buněk, aby náš výzkum měl specifický záměr a výpovědní hodnotu.

Vedle své výzkumné činnosti jste aktivní i v rámci České imunologické společnosti, co konkrétně to obnáší?

Skupinu mladých imunologů jsem v červnu 2021 pomáhala založit. Tvořili jsme sami vše od nuly, tedy název, logo i související administrativu. Pro (nejen) mladé výzkumníky z oboru pořádáme odborné přednášky, workshopy a online semináře. Věnujeme se ale i neformálnějším tématům, jako work-life balance nebo zkušenostem ze zahraničních stáží. Samotnou mě překvapilo, jaké mají naše aktivity ohlas. Zároveň je to pro mě velká zkušenost. Neuměla jsem si představit, kolik času zabere třeba uspořádat přednášku, sehnat výzkumníky, kteří by měli velký dosah a oslovili publikum, udělat a rozposlat pozvánky nebo sehnat sponzory. Je to opravdu různorodá činnost.

Cena prorektorkyFoto: Prorektorka MU Šárka Pospíšilová udělila v prosinci 2022 cenu za excelentní výsledky v doktorském studiu na MU 33 absolventům a jejich školitelům, mezi nimi i Dr. Janu Fričovi a Petře Lázničkové

Zmiňovala jste work-life balance – jak to máte s volným časem Vy? Jak trávíte chvíle mimo laboratoř?

Snažím se nežít jen vědou, i proto, že pokud by se vyskytla nějaká překážka a člověk neměl kompenzaci jinou činností, zbořilo by mu to celý svět. Pomáhá mi v tom i manžel, který mi připomíná, že je čas na odpočinek. Ráda chodím po horách, do přírody a věnuji se sportu. Jezdím na kole, lyžích i běžkách, podle sezóny.

Jak Vás ovlivnil Covid-19?    

Imunitní systém byl díky éře covidu předmětem řady popularizačních aktivit. Díky tomu se, myslím, zlepšilo povědomí o tom, co je imunita. Z počátku jsem ale měla obavy, asi jako každý. Bylo to něco neznámého. Navíc se šířila řada spekulací. Moje okolí se mě ptalo na moje odborné názory a doporučení, což nebylo snadné. Nechtěla jsem se pouštět do analýz nepodložených domněnek.

Co se týče výzkumu, podařilo se mi zapojit se do řady projektů. Nejaktuálněji v rámci Národního plánu obnovy (programu Exceles) budeme srovnávat imunitní systém u pacientů po covidu, kteří se vrátili do normálního života, a těch, u kterých se vyvinul post-covidový syndrom. Z tohoto hlediska tedy vnímám koronavirus jako příležitost přispět k výzkumu. Navíc v začátcích pandemie proudila z ohnisek nákazy řada publikací, které se objevily i v prestižních vědeckých časopisech, protože potřebovaly získat potřebný dosah. Teď se ale ukazuje, že ne všechny publikované závěry splňovaly požadavky na kvalitu výzkumu a bude opět na nás, vědcích, abychom tento stav napravili a zjistili, co všechno je relevantní.

Ženám ve vědě nepřeje nastavení vzdělávacího systému

Jak se cítíte jako žena ve vědě?  

V tomto ohledu hodně záleží na tom, s kým se setkáte. Já okolo sebe vnímám spíše podporu. Naopak mi přijde, že na úrovni mladších vědkyň je teď žen spousta. Jiná věc je, že s postupem kariéry ubývají, protože chtějí mít rodinu a ten čas věnovaný práci musí trochu korigovat.

Sama teď stojíte před podobným milníkem ve svojí kariéře, protože brzy čekáte miminko. Co by pomohlo snadnějšímu pokračování Vaší vědecké činnosti?

Mám to štěstí, že Dr. Frič tento posun v životě chápe a považuje za přirozený. Jsme domluveni na konkrétním postupu tak, aby to nebylo na úkor času stráveného s rodinou. Po úvodním „offline“ období, kdy se budu plně věnovat dítěti, mám možnost částečného úvazku nebo práce z domova. Ostatně i moje kolegyně takto strávila posledních skoro 5 let a rozhodně to neznamenalo její vyřazení z výzkumu. Zároveň cítím závazek vůči studentům, které vedu, tedy budu se věnovat i jim, aby mohli svoje výsledky prezentovat v rámci svého studia.

Podle dat Národního kontaktního centra – gender a věda z roku 2022 je v ČR podíl žen ve vědě 27 % a zastoupení se snižuje s každým stupněm studia i úrovně vědecké funkce. Jaká jsou úskalí kariéry ve vědě související s genderem?  

Česká vědecká společnost je nastavená tak, že po doktorátu by člověk měl získávat zkušenosti v zahraničí jako post-doc. Toto může být prospěšné z hlediska zkušeností, ale časově se to potkává s obdobím, kdy např. moje vrstevnice už zakládají rodiny. Pokud to mohu srovnat s Británií, zde mají mnohem větší volnost absolvovat rychleji jednotlivé vzdělávací úseky. Například pregraduál namísto modelu 3+2 spojit do čtyř let bakalářského studia a pak rovnou pokračovat doktorátem, který může trvat jen 3 roky. Tím se otevře možnost ještě získat další zahraniční zkušenosti včas. U nás je jednou z možností absolvovat v zahraničí už doktorát a následně se vrátit. Započítá se tím doba strávená v zahraničí a můžete se pak například ucházet o některé granty, u kterých je tato zkušenost podmínkou.

Jak moc je vědecký svět konkurenčním prostředím?

Hodně. Aby se člověk udržel ve vědě, je potřeba, aby se v určité chvíli osamostatnil a z post-doktorského výzkumníka se posunul do pozice juniorního vedoucího týmu. Pro tento posun musíte najít svoje vědecké pole působnosti a vlastní zdroj financování.

To působí jako hodně nestabilní prostředí, jak se v něm cítíte?

Máte pravdu, je to hodně nestabilní prostředí. Až v pozdějším stupni mohou vědci na některých institucích získat permanentní pozice, což už zaručuje jistou stabilitu, kdy si instituce vědce drží, i když někdy jen na zkrácený úvazek. Vnímám to tak, že bez grantů bychom nebyli. Sama se tedy aktivně podílím na psaní grantů už od doktorského studia, abych pomohla našemu výzkumu.

Různorodost a pozitivní vzory člověka v kariéře posouvají dál

Jaký je poměr žen a mužů ve Vašem týmu?

Trochu vzdorujeme statistikám, protože máme jen tři muže a sedm žen. Zároveň vnímám zastoupení různých zkušeností, druhů smýšlení, schopností i zálib, což nás posouvá dál. Sama jsem vedla 4 studentky – 3 v rámci ICRC akademie a jednu teď na bakalářském studiu. Vybavuji si, že když nám chodily životopisy z ICRC akademie, tak většina byly ženy. Takže je vidět, že ženy v sobě tu energii mají, ne u všech ale bohužel vydrží dlouhodobě.

Tým

Foto: Výzkumný tým Buněčné a molekulární imunoregulace

Ovlivňují výsledky Vašeho výzkumu nějak Váš životní styl?

U imunologie se hodně skloňuje vliv životní stylu na stárnutí organismu nebo imunitního systému, ať už se jedná o stravovací návyky, kouření, konzumaci alkoholu nebo fyzickou aktivitu. Já sem byla aktivní od mala, tedy spíše se utvrzuji v tom, že směr, kterým mě vedli moji rodiče, je ten správný.

Podléháte módním trendům? Stíháte je sledovat?

Módní trendy moc nesleduji, ale často řeším praktické problémy. Jsem docela vysoká, takže je pro mě těžké sehnat například šaty odpovídající délky. To mě přivedlo k slow-fashion, kde vidím, že je materiál kvalitní, šije to např. maminka na mateřské dovolené, nebo zavedené tuzemské značky. Nepotřebuji si kupovat spoustu věcí, ale raději investuji do menšího množství kvalitních kousků.

Jaké jsou Vaše budoucí plány?

Chtěla bych u vědy zůstat co nejdéle. Spousta kolegů a kolegyň po post-docu odchází do firem. Mě to do komerční sféry nikdy moc netáhlo. Na své cestě se pomalu vyvíjím. Nejdřív jsem si nebyla jistá, zda jít na doktorát, ten jsem úspěšně absolvovala. Pak jsem si nebyla jistá, jestli zvládnu jako post-doc vést lidi, a teď vidím, že to jde. Možná je to i o budování sebedůvěry. Po osobní i profesní stránce mám pozitivní ohlasy na spolupráci od svých studentek i kolegyň a kolegů, což mě těší.

Cítíte podporu v dalším rozvoji?

Během doktorátu měl se mnou můj vedoucí pravidelné schůzky, kde jsme řešili aktuální problémy související s výzkumem. Tyto schůzky vždycky uzavíral tak optimisticky, že tím člověka úplně nakazil. I když pak konkrétní věc nedopadla tak, jak jsme si představovali, zůstala mi ta motivace a myšlenka, že z každého problému se nemusím hroutit. To si tedy odnáším z naší spolupráce. Dále jsem se například účastnila několikadenního leadership kurzu v rámci ICRC, takže i tyhle možnosti tu mám.

Co byste vzkázala mladým dívkám a ženám uvažujícím o dráze vědkyně?  

Pokud žena cítí, že by ji věda mohla naplňovat, vždycky lze najít cestu. Stačí najít ty správné mentory, kteří by ji podporovali. Mohou to být muži či ženy, důležité jsou spíše jejich kvality. Obdivuji lidi, kteří dělají svoji práci dobře, bez ohledu na pohlaví.

Děkuji za rozhovor.

 

Genderová rovnost a diverzita jsou pro nás v ICRC jedny ze zásadních hodnot. Od roku 2021 jsme nositelem ocenění „HR Excellence in Research“ a od roku 2022 implementujeme Plán genderové rovnosti. Díky tomu se nám postupně daří nastavovat rovné příležitosti mezi zaměstnanci/zaměstnankyněmi, aby měli možnost maximálně využít svůj talent, schopnosti a odbornost ve vědě a výzkumu. 

Zaměřujeme se hned na několik klíčových tematických oblastí – Institucionální zabezpečení politiky genderové rovnosti, Personální politiku, Platovou politiku, Slaďování osobního a pracovního života, Kulturu organizace a vztahy na pracovišti. Běžně například nabízíme zkrácené pracovní úvazky a hlásíme se k principům transparentnosti a férovosti v odměňování žen a mužů. Jsme mezi prvními zaměstnavateli, kteří prošli analýzou rovného odměňování nástrojem LOGIB a současně jsme úplně prvním zástupcem z řad nemocnic v ČR.

Zaměstnáváme ženy na vědeckých i administrativních pozicích. Není tajemstvím, že i naší přednostkou je žena, prof. Irena Rektorová. Z celkového počtu 406 zaměstnanců/zaměstnankyň představují 55 % ženy. Konkrétně výzkumnic máme v poměru k výzkumníkům 40 %. Další kolegyně působí na pozicích vědecké podpory, jako jsou např. koordinátorky klinických studií, datové analytičky nebo laboratorních techničky.

Více informací najdete na: https://www.fnusa-icrc.org/cs/kariera/rovne-prilezitosti/

V rozhovoru s Irenou Rektorovou, lékařkou a přednostkou Mezinárodního centra klinického výzkumu (ICRC), společného pracoviště Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně (FNUSA) a Lékařské fakulty Masarykovy univerzity (LF MU), jsme hovořili nejen o tom, jak se řídí – v Česku unikátní – výzkumná instituce, která kombinuje výzkum s přímou péčí o pacienty. Ptali jsme se také na řešení projektu z programu EXCELES a došlo i na to, jak přilákat talentované zahraniční vědce.

prof. Rektorova

Od ledna 2022, kdy se Irena Rektorová stala přednostkou ICRC při FNUSA, se událo mnohé – podařilo se uzavřít smlouvu o společném pracovišti s LF MU a smlouvu o spolupráci s Přírodovědeckou fakultou MU, v rámci Národního plánu obnovy vést jeden ze tří pilířů projektu zaměřeného na neurodegenerativní onemocnění mozku s kognitivní poruchou, přičemž FNUSA mohla díky ICRC převzít koordinaci celého projektu. Podařilo se jí také dojednat nástup zahraničního vědce přicházejícího s ERC grantem Proof of Concept a mnoho dalšího.
Při tom všem Irena Rektorová nadále pracuje v ambulanci, ve Středoevropském technologickém institutu (CEITEC) koordinuje Neurovědní program a vede výzkumný tým. Dále zasedá v orgánech mezinárodních lékařských organizací. A také poskytla rozhovor pro Vědavýzkum.cz.

Udržet si kontakt s živou vědou

Vzpomenete si, jak došlo k tomu zlomu, že jste se dostala k organizaci a vedení výzkumných aktivit?
Poprvé asi tehdy, když jsem se stala vedoucí Centra pro kognitivní poruchy na I. neurologické klinice při Lékařské fakultě Masarykovy univerzity a FNUSA. Vedla jsem tým kliniků, organizovala odborné semináře, výuku studentů či práci doktorandů a díky tomu zároveň „zůstávala ve vědě“.
Se založením CEITEC vznikla velká sdílená laboratoř MAFIL (multimodální a funkční zobrazování), plně funkční od roku 2015, kde našla útočiště celá řada neurovědců z obou fakultních nemocnic, lékařské fakulty a dalších brněnských institucí. Zatímco v nemocnici jsme mohli dělat výzkum zaměřený na zobrazování mozku s pomocí magnetické rezonance jen půl dne v týdnu a to ještě pokud nepřivezli pacienta k akutnímu vyšetření, v CEITEC byly k dispozici dvě skvělé tříteslové magnetické rezonance (3T MRI – pozn. red.) čistě na výzkum. Navíc jsme měli možnost získat do týmů skvělé inženýry, psychology a vědce s jiným vzděláním než lékař-neurolog, psychiatr nebo radiolog.
To byl obrovský skok. Z lékařské praxe jsem byla zvyklá na to, že mi neustále telefonovali pacienti a najednou jsem mohla na dva dny v týdnu odejít z nemocnice a věnovat se jen výzkumu, studentům a svému týmu. Práce s doktorandy i studenty medicíny se zájmem o klinický výzkum mě hodně nabíjela a stále nabíjí, i když teď mám na svůj tým podstatně méně času než dřív.
Ten jsem vybudovala v podstatě od nuly a při tom se naučila, jak věci řídit – od neustálého psaní grantů a kontrolování, jestli se do výzkumu nabírají pacienti nebo dobrovolníci podle plánu, přes dohled nad kvalitou dat, jejich zpracováním a interpretováním, sdělování výsledků na konferencích až po psaní rukopisů a dohled nad publikačními výstupy, aby byl projekt vyhodnocen jako excelentní.

Klinika a výzkum pod jednou střechou

Co vás potom přivedlo do čela FNUSA–ICRC?
Velká výhoda ICRC je, že se zde provádí základní i klinický výzkum pod jednou střechou. Jsme v nemocnici, kde máme přístup k pacientům, navíc výzkumníci z týmů jsou hodně propojeni a pracují na společných projektech, díky čemuž můžeme snadněji převádět základní výzkum do klinické praxe. A platí to i opačně – můžeme testovat různé nežádoucí účinky, například toxicitu nových léků na organoidech v základním výzkumu. Propojenost jde oběma směry.

V tom jste u nás poměrně unikátní instituce. Byl to také hlavní důvod jejího vzniku?
To by byla naivní představa. (smích) Byl za tím velký lobbing, aby Brno mělo dvě významné instituce, ICRC a CEITEC. A protože to zpočátku vypadalo, že vznikne jen jedna, tak vůči sobě nebyly naladěny úplně pozitivně, což dlouho přetrvávalo.
Ostatně jedním z důvodů, proč jsem se nechala zlákat na pozici šéfky ICRC, bylo to, aby se vztahy znormalizovaly, což se mi snad podařilo. Nemyslím ani tak vztahy jednotlivých výzkumníků, kteří chápali, že je třeba spolupracovat, ale spíše těch „heads“.
Také se mi podařilo navázat ICRC na Masarykovu univerzitu. Od července jsme společným pracovištěm FNUSA a LF MU. Díky spojení s univerzitou lépe dosáhneme i na některé strukturální granty z MŠMT. Vznikem této „brněnské platformy“ jsme daleko silnější a konkurenceschopnější, i pokud jde o získávání finančních prostředků.

Na co se tedy takto posílená ICRC v tuto chvíli zaměřuje?
Velkým tématem je to, že FNUSA prostřednictvím ICRC koordinuje v rámci Národního plánu obnovy jeden z projektů výzvy EXCELES, do kterého je zapojeno 11 institucí s rozpočtem necelých 600 milionů korun na 3,5 roku. Projekt by měl vyústit ve vytvoření Národního ústavu pro neurologický výzkum jako poradního subjektu pro potřeby vlády.
Současně s tím probíhá výzkum zaměřený na neurodegenerativní onemocnění mozku, rozdělený do třech pilířů: jeden s kognitivní problematikou, kam spadá například Alzheimerova choroba, druhý s hybnou problematikou jako třeba Parkinsonova choroba, a pak to jsou neurovývojová onemocnění typu dystonie nebo epilepsie.

Za hranicemi kliniky

Mohla byste přiblížit, jak ICRC funguje ve smyslu výzkumné infrastruktury?
Kromě 23 výzkumných týmů provozujeme 6 sdílených laboratoří, jako je centrum klinických studií, laboratoř biomedicínského inženýrství nebo čisté laboratoře pro vývoj buněčných a tkáňových terapií. Nenabízejí přitom služby jen našim výzkumníkům, ale i navenek – pro celou republiku a blízké zahraniční instituce.

Na vašich stránkách dále avizujete služby v transferu technologií a spolupráce se soukromým sektorem. Jak se vám daří v této oblasti?
Když to řeknu jednoduše – nemocnice jako příspěvková organizace nemůže vytvářet spin-off. ICRC je unikátní tím, že je to jediná výzkumná instituce v České republice, která spadá pod nemocnici. Pracujeme na tom, abychom s Ministerstvem zdravotnictví ČR vyjednali způsob, jak transfer technologií provádět. A přestože na to v současné době nemáme dostatečný aparát ani legislativní podmínky, komerční oddělení by si u nás na sebe jistě dokázalo vydělat – několik patentů na půdě ICRC již vzniklo.
Vznik společného pracoviště s Masarykovou univerzitou nám dává možnost řešit některé patenty společně, proto nyní jednáme o oboustranně prospěšných možnostech spolupráce. Kontrahovaný výzkum v oblasti klinických studií na pacientech a zvířecích modelech je v ICRC dlouhodobě velmi úspěšný a je jedním ze zdrojů financování našich výzkumných týmů i sdílených laboratoří.

„Tak to prostě je“ – úskalí mezinárodní spolupráce

Když rozšíříme záběr, jaké má ICRC hlavní mezinárodní partnery? A přináší to kromě zjevných výhod i nějaká úskalí?
Od samého začátku ICRC udržuje strategické partnerství s Mayo Clinic v USA, což umožnil tehdejší finanční „budget“, který byl této spolupráci dedikován, a který dnes už nemáme. Hned po svém nástupu jsem se proto obrátila na profesora Worrella, který byl koordinátorem této spolupráce na Mayo Clinic, abychom si ujasnili, o jaké výzkumné skupiny by měli pro podávání společných grantů zájem – aniž by od nás požadovali finanční injekci.
Bohužel to tak u prestižních institucí bývá – například je to tak i na Karolinska Institutet – že se za spolupráci platí. Což je sice dost těžko představitelné, ale bohužel to pro spojení s Mayo Clinic zřejmě bylo důležité. Bylo to hodně kritizováno, ostatně i já sama jsem to kritizovala, nicméně něčemu to opravdu napomohlo. Například, že někteří vědci mohli odjet do Ameriky a přivést získané know-how zpátky, to některé naše skupiny pomohlo tzv. nakopnout. (smích) Dnes už ovšem výzkum s mezinárodními partnery realizujeme čistě přes mezinárodní nebo evropské granty, nejčastěji typu Horizont, které se nám daří získávat.

Jak v ICRC přesvědčují excelentní vědce

Jak se to stane, že se člověku naskytne možnost vytvořit si vlastní výzkumný tým? Alespoň tedy v ICRC?
Dnes už pomocí otevřeného mezinárodního výběrového řízení, což určují nová pravidla pro vznik a zánik výzkumných skupin, o která jsem usilovala po svém nástupu do vedení ICRC a která se nám podařilo zavést. Taková instituce musí flexibilně reagovat v čase. Některé skupiny zkrátka úspěšné nejsou – nemají dostatečně skvělé publikace, nezískávají grantové prostředky a nejsou dobře ohodnoceny prostřednictvím „ISAB“ (International Scientific Advisory Board), který pro hodnocení výzkumných týmů využíváme. A tudíž zaniknou.
Jiné skupiny zase vzniknou tak, že přijdou lidé, kteří jsou excelentní ve výzkumu a mají chuť založit u nás vlastní tým. A protože je v Česku omezený počet excelentních vědců, máme zájem především o zahraniční juniorní vědce, kteří už ve výzkumu něčeho dosáhli a mají tah na branku – takové ty dravé štiky.

Jak se k nim dostanete? Vyhledáváte je aktivně?
Známe-li skvělého vědce, který by se hodil do našeho portfolia, můžeme nyní vyhlásit otevřené výběrové řízení, kam se může přihlásit kdokoliv z tuzemska i ze zahraničí, kde také inzerujeme. Nakonec ale vybereme toho nejlepšího.
Ráda bych prosadila i to, aby k nám přicházeli výzkumníci se svými granty, zvlášť typu ERC. V prosinci k nám takto s grantem ERC Proof of Concept nastoupí Kanaďan Adam Williamson, který si u nás a částečně na CEITEC VUT zakládá juniorní skupinu a současně už žádá o další granty. Bude se věnovat neinvazivním stimulačním technikám mozku, zejména elektrické stimulaci hlubokých mozkových struktur, a to u pacientů s degenerativním onemocněním nebo epilepsií.

A v tomto konkrétním případě: oslovili jste tohoto vědce přímo? Co ho k vám přilákalo?
Jednak dlouhodobě spolupracuje s Ericem Glowackim, který s podobným ERC grantem přišel na CEITEC VUT, a jejich aktivity se odehrávají na poli výzkumu, kterému se po klinické stránce dlouhodobě věnuji se svým týmem na CEITEC MU, tj. neinvazivním stimulačním metodám. Jednak viděl to, že se u nás začínají scházet i zahraniční vědci s expertízou v jeho oblasti. A konečně viděl, že ICRC je mnohem flexibilnější a vytvoří mu lepší podmínky než Aix-Marseille Université a Karolinska Institutet, kde rovněž pracuje nebo pracoval, a kde jsou mimo jiné mnohem vyšší „overheads“ (režijní náklady – pozn. red.), takže ze svého grantu u nás získá víc pro svůj výzkum.

Opravdu to věděl sám, anebo jste ho přesvědčili, že takové podmínky v ICRC najde?
Částečně to bylo vyjednáváním, částečně ho přesvědčil Eric Glowacki, částečně já. Už tady ostatně několikrát byl, všechno si prošel, seznámila jsem ho s ředitelem nemocnice, ví o tom děkan Lékařské fakulty. Nadchnul se myslím i díky tomu, že jsem ho seznámila s výzkumníky své skupiny – hned si otestoval, jak jsou schopní.
Navíc mu nabízíme možnost už od samého začátku vést Ph. D. studenty, které s ním dokážeme sdílet. Jeho projekty už jsou podané u etické komise, která je obvykle schválí do měsíce až dvou. Zkrátka, hned jak k nám nastoupí, může začít dělat výzkum, což se mu jinde jen tak nepoštěstí.
Určitě jsou tu ale byrokratické, provozní a další překážky, na které při aklimatizaci cizinců narážíte…
Narovinu musím říct, že české úřady brání už jen samotnému vstupu cizinců – například tím, že si musí dopředu zaplatit pojištění. Do toho se stává, že si někteří zahraniční pracovníci představují, jak zde budou mít vše zajištěné od školky pro děti přes práci pro partnera či partnerku až po bydlení. A přestože se jim v rámci nastavených mantinelů snažíme vyjít vstříc, nemůžeme za ně zařídit vše. Naštěstí máme HR oddělení, které se internacionalizaci věnovalo i v rámci projektu HR Excellence in Research.

Běžný týden Ireny Rektorové

Na závěr bych se rád zaměřil na to, jak přitom všem vlastně fungujete vy sama nebo jak vypadá váš, nepochybně, nabitý pracovní týden?
Když jsem v lednu nastoupila, myslela jsem si, že se mi podaří vše nějak „utřepat“, ale pořád to vlastně ještě utřepávám (smích) – těch aktivit je hrozně moc. Co vím jistě, tak celé pondělí mívám meetingy, úterý trávím na CEITEC, ve středu „ambuluji“ v nemocnici a ve čtvrtek a pátek řeším věci převážně spojené s ICRC. Do toho ovšem podáváme granty a publikujeme, pak je tu víkend, kdy se věnuji práci pro European Academy of Neurology a celé řadě dalších věcí.

S čím přitom nejvíc bojujete…?
S emaily. Ty začínám úplně nenávidět. (smích) Potíž je i v tom, že všechny moje schůzky generují další práci a jenom schůzovat se nedá. Musím ale říct, že mám kolem sebe skvělé administrativní týmy, jako jsou provozní, personální a finanční oddělení, jež procesují všechny velké granty, a grantovou kancelář, kterou jiné nemocnice nemají – ostatně díky tomu můžeme také realizovat projekt EXCELES, což jinak mohou jen univerzity.

Autor: Vědavýzkum.cz (MP)
Foto: Patrik Uhlíř
Článek převzat pro web ICRC se souhlasem autora.

Irena Rektorová předtím, než dokončila medicínu na 1. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, a přes obavy rodičů, že přerušená studia (což tehdy nebylo běžné jako dnes) nedokončí, absolvovala stáž na kanadské McMaster University. Po specializaci v neurologii nastoupila v pozici odborné asistentky na 1. neurologickou kliniku do Fakultní nemocnice u sv. Anny (FNUSA). Akademickou dráhu rozvíjela na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity, kde byla v roce 2012 jmenována profesorkou neurologie. Vedla Centrum pro kognitivní poruchy a nyní působí jako vedoucí Centra pro abnormální pohyby a parkinsonismus. V roce 2011 vybudovala na Středoevropském technologickém institutu (CEITEC) MU výzkumnou skupinu zaměřenou na aplikované neurovědy. Ve své výzkumné a lékařské praxi se zaměřuje na neurodegenerativní onemocnění mozku, kognitivní poruchy a demenci či na metody zobrazování mozku a neinvazivní stimulační techniky. V lednu 2022 se stala přednostkou Mezinárodního centra klinického výzkumu ICRC, společného pracoviště FNUSA a LF MU. Na mezinárodním poli se angažovala například ve výboru pacientské organizace European Parkinson’s Disease Association (EPDA), působila jako vědecký sekretář Mezinárodní asociace pro Parkinsonovu nemoc a parkinsonismus (IAPRD) a od července tohoto roku se stala členkou výboru největší evropské expertní neurologické organizace spolupracující se 47 národními neurologickými společnostmi – European Academy of Neurology (EAN).