15. února si každoročně připomínáme Světový den dětské onkologie. Letos v Mezinárodním centru klinického výzkumu (ICRC) chceme upozornit na potřeby vyléčených dětských pacientů, kteří v dospělosti řeší následky své léčby.

Od roku 2016 funguje v prostorách Fakultní nemocnice u sv. Anny (FNUSA) v Brně Dispenzární onkologická ambulance pod taktovkou MUDr. Tomáše Kepáka, Ph.D. Nabízí péči pacientům, kteří prošli v dětském věku onkologickou léčbou. Reaguje tak na rozvoj poznání o dlouhodobých vlivech léčby na pozdější stav imunity, stárnutí buněk, nebo předčasný rozvoj chronických onemocnění. Samotné služby Dispenzární ambulance se nyní v souladu s evropskými trendy posouvají vedle čistě lékařské péče i do psychosociální oblasti. Konkrétně ambulance rozšířila svoje služby o psychologickou péči a nutriční poradenství. Podporujeme tak pacienty i v přijetí odpovědnosti za péči o vlastní zdraví v širším smyslu.

S jakými problémy se pacienti potýkají? Jak se cítí ve vztahu k běžné populaci? A jaké jsou jejich specifické potřeby? Svoje postřehy nám nabídla jedna z nových posil týmu, psycholog Jakub Kozák.

Foto: Mgr. Jakub Kozák

Jak jste se dostal k práci v Dispenzární onkologické ambulanci FNUSA?

Dr. Kepák mě přizval do ambulance jako člena budoucího psychosociálního týmu, který má zmapovat potřeby pacientů i z jiného úhlu pohledu, než dosud bylo zvykem. Podobně směřuje i současný evropský trend. S doktorem Kepákem se známe z Kliniky dětské onkologie ve FN Brno. Pohybuji se dlouhodobě v oblasti dětské psychologie a psychopatologie. Naznali jsme, že by spolupráce mohla být prospěšná, i když se ordinace primárně zaměřuje na dospělé, protože řada témat má u naší kategorie pacientů přesah.

Co je v rámci ambulance vaším úkolem?

Nabízím pacientům screening psychických potřeb. Pokud zachytím problém, který spadá do mé odbornosti, snažím se ho nějak ošetřit. Akutní stavy můžeme krátkodobě řešit přímo u nás. Protože však zatím nemáme kapacitu pro dlouhodobou péči, snažíme se poté pacienty převádět k regionálním odborníkům, co nejblíže jejich místu bydliště. Klienti k nám jezdí ze širokého okruhu z Moravy, někdy i z Čech. Naším cílem je vytvořit síť spolupracujících pracovišť s kolegy z ostatních ambulancí, která poskytne pacientům potřebnou oporu.

Takže v tuto chvíli už jste schopní pacientům nabídnout konkrétní jména lokálních kolegů, kteří by je přebrali do péče.

V některých místech ano, jinde kontakty teprve navazujeme. Tvoření sítě je dlouhodobější proces. Jsou také oblasti, kde je obecně psychologická péče nedostatková, ale snažíme se s tím pracovat.

Nabízíte služby všem pacientům ambulance, nebo záleží na doporučeních lékařů z ambulance?

Snažím se oslovit každého. Pokud se mi s někým nepodaří setkat přímo v ambulanci, například kvůli plánu vyšetření, kterými u nás pacienti prochází, zmíní možnost psychologické konzultace moji kolegové.

S jakou věkovou kategorií pracujete?

Setkávám se s celým spektrem lidí. Máme mladé dospělé pacienty pět let po léčbě, ale i starší, okolo čtyřicítky i padesátky.

S jakými obtížemi pacienti nejčastěji přicházejí?

U mladších pacientů, okolo 25. roku života, často řešíme jejich vstup do dospělosti, možnost osamostatnit se a nastavení pravidel vůči rodičům (rodině). Rodič, jehož dítě bylo v přímém ohrožení života, může následně být hyperprotektivní, tedy přehnaně dítě chránit. Je to přirozený důsledek té léčby, nicméně pro mladého dospělého je důležité se v rámci možností realizovat v životě samostatně, nebýt svázán úzkostlivou péčí rodiče nebo jeho snahou o kontrolu možných rizik.

Další skupinu obtíží představují obavy o budoucnost, otázky plánování rodičovství, často i reprodukční zdraví a samotná možnost vůbec mít děti. Objevuje se strach z opakování onemocnění i obava o onemocnění vlastního dítěte. Často se projevují úzkosti, které mohou vyplývat už z osobnostní výbavy konkrétního jedince a následkem léčby se výrazně zhoršit.

Setkáváte se někdy s opačným spektrem prožitků, tedy např. pozitivně naladěnými pacienty, kteří díky své tíživé zkušenosti dokáží brát život s nadhledem? 

Jsem rád, že to zmiňujete. V naší práci vždy doufáme, že i když dítě zasáhne takto silná zkušenost, nemusí to vždy vést k trvale velkému omezení a trápení, ale může ho to posunout. Když se takový pacient objeví, je to vždycky nádherné setkání. Dr. Kepák často nazývá naše působiště „ambulancí radosti“, když vidíme, že spousta pacientů, kteří prošli náročnou léčbou, dosáhne důležitých životních mezníků, i když o tom v průběhu léčby třeba pochybovali. Jsou i tací, kteří naprosto přehodnotí svůj žebříček hodnot. Týká se to hlavně těch, kteří jsou zasaženi léčbou v době dospívání. Hodně o své situaci přemýšlí, a troufám si říct, že vyjdou často obohaceni.

Jde odlišit traumata a prožitky související s léčbou od jiných? Nebo to ani není žádoucí a přistupujete k problémům svých pacientů komplexně?

Nemůžeme mít vždy jistotu, že ošetřovaný problém je primárně spojený s léčbou, ale snažíme se to rozlišovat. Bereme nicméně jako jakýsi nadstandard pro pacienty s touto nelehkou zkušeností, že mají, pokud o to stojí, příležitost zabývat se svými prožitky. Týká se to jak vzpomínek, tak celkově vlastního vnímání kvality jejich života v aktuálním období. Naším limitem je zatím kapacita. Musíme tedy zvažovat, do jaké míry rozvineme podporu v rámci naší ambulance a kdy navážeme spolupráci se sítí dalších odborníků.

Pracujete i s rodinami pacientů?

Dospělí lidé se nacházejí v různé míře autonomie v kontextu vztahu k rodičům. Naši pacienti v určitém období využívali podpory rodiče v různých rovinách dost intenzivně a přijde čas, kdy by bylo žádoucí toto sepětí postupně uvolňovat. Někdy se daří, že rodič má odstup a dává dítěti přirozeně prostor k nacházení optimální míry autonomie. Jinde se to daří méně a s tím se pak snažíme pracovat. Máme ale i skupinu pacientů, kteří kvůli léčbě mají výraznější zdravotní omezení, například oslabení kognitivních nebo pohybových schopností. Někteří rodiče se natolik obětují, že svůj život trvale podřídí potřebám dítěte, jsou mu k dispozici, pečují o ně nepřetržitě. Řešíme pak model, jak by pacienti mohli existovat i bez většinové přítomnosti rodiče, a měli tak možnost realizace bez rodičovské opory.

A co partnerské vztahy?

To zatím řešíme spíše okrajově. Ale objevují se otázky, do jaké míry je třeba partner informován o minulosti pacienta. Vybavuji si případ, kdy ta informace vůbec nepadla a diskutovali jsme, do jaké míry chce pacient v dané fázi vztahu toho druhého informovat o proběhlé léčbě, jaké jsou jeho obavy a jak se toto téma dá v partnerské komunikaci otevírat.

Jakou psychohygienu svým klientům doporučujete?

Všem nám, bez ohledu na přítomnost závažného onemocnění nebo léčby, prospívá péče o vlastní zdroje. Tedy považuji za důležité myslet v sebepéči na vlastní tělo i duši, a zároveň dělat pro to, abych se cítil dobře, každý den alespoň drobnost. Nevezme to mnoho času a sil, jen to zaměření a vyhrazení nutného minima je moc důležité. Součástí toho je i prevence, usilování o zdravý životní styl. U našich pacientů je navíc mým cílem vždy poukázat na oblast, ve které mohou zažívat prospěšnost, aby se jim dobře žilo a vnímali vlastní hodnotu i při případném hendikepu.

Zmiňoval jste evropský trend komplexní péče o onkologické pacienty. Vybavuji si prof. Kouteckého, zakladatele dětské onkologie v ČR, který mluvil o potřebě vnímat pacienty v celém jejich kontextu, vč. právě psychologické podpory. Myslíte si, že se nám to daří?

Mám velkou inspiraci v paliativní péči, kde je tento trend komplexního přístupu hodně silný. Podobný směr nyní vidím i v našem úsilí v dispenzární ambulanci. Musíme se o to snažit, i když je to někdy spojeno se zažitými postoji jiných odborností k psychologické práci, možná nějakými předsudky. Dílem je to dáno i méně hmatatelným způsobem naší práce. A doufám, že se nám to i daří – to musí posoudit pacienti i kolegové jiných oborů. V naší ambulanci se o to každopádně snažíme.

Foto: Dispenzární onkologická ambulance FNUSA, uprostřed MUDr. Tomáš Kepák, Ph.D.

Jste v České republice jediní s podobnými službami?

Další ambulance funguje ve Fakultní nemocnici Motol v Praze, se kterou spolupracujeme. Právě se tam chystáme na stáž, abychom slaďovali koncepty péče a bavili se i o zahraničních trendech.

Má vaše práce přesah ve formě osvěty k veřejnosti, nebo tvorby doporučených postupů pro odborné společnosti?

S osvětou teprve začínáme. Jsme například v kontaktu s pacientskými organizacemi. Vnímám také důležitost vzdělávání na školách. Víme o pacientech, kteří měli velmi obtížný návrat do školního kolektivu. Je zapotřebí odpovídající přístup pedagoga ke specifickým potřebám dítěte v/po onkologické léčbě, ale klíčová je i práce s kolektivem a začleněním jedince, který prošel náročnou zkušeností – mnohdy ohrožením vlastního života a jeho dlouhodobé kvality.

Která témata jsou podle vás dnes ve společnosti tabu v souvislosti s onkologickou léčbou v dětském věku?

Vidím určitou míru znevýhodnění skupiny vyléčených pacientů. Snažíme se pracovat na tom, aby pro ně byly rovné příležitosti. Řada vyléčených pacientů je po onkologické léčbě reálně zdravá, a přesto bojují s diskriminací. Týká se to například možnosti sjednání hypotéky, pojištění, pracovních příležitostí. Ti lidé chtějí žít plnohodnotný život a mít perspektivu.

Je nějaký příběh, který Vám utkvěl v paměti?

Napadá mě jeden pacient ambulance, který byl léčbou výrazně zasažen ve vlastní soběstačnosti. Pracujeme nyní na tom, aby si rodiče dovolili hledat vhodnou pomoc. Řešíme, jak moc budou dále pečovat oni a do jaké míry využijí podpory sociálních služeb. Důvod, proč se mi vybavuje tento konkrétní případ, je ta palčivost, se kterou rodiče musí v životě zpracovávat velké ztráty. V jednu chvíli vychovávají dítě, u kterého věří, že se o sebe v dospělosti postará. A najednou přijde moment, který tuto relativní jistotu nějakým způsobem bere a oni musejí přeorientovat svůj přístup. Setkávají se navíc s tím, že sociální systém jim nemůže nabídnout dostatečnou podporu. Chceme hledat co nejvyšší míru životního naplnění i u těchto pacientů, rodin. Myslím, že jako společnost bychom v tom měli podniknout víc.

Příběhy, se kterými se setkáváte, musejí často být náročné. Jak si psychické zdraví udržujete vy sám?

Mám určitý návyk, jak s příběhy pracovat, který si hlídám v rámci profesionálních hranic. Ale chci také zmínit svoji rodinu, která je pro mě velkou oporou. Považuji to za velký dar, řekl bych „životní bonus“, že moje žena i děti se mnou nesou právě tuto službu lidem s náročnými životními osudy. Určitě se tím mění nejen můj náhled na život a svět, sdílí to se mnou celá moje rodina. Zároveň bych se neobešel bez svých osobních zdrojů, kterými pro mě jsou hudba, tvořivý proces obecně a taky sport.

Jak mohou klienti vaši pomoc vyhledat? Pokud bychom závěrem chtěli touto cestou nabídnout pomocnou ruku těm, kteří váhají, nebo neznají možnosti následné péče?

Pracujeme na tom, abychom naše služby dobře komunikovali navenek. V rámci procesu ukončování léčby pacienti dostávají informaci, kde mohou být dál ve sledování. Dále máme vlastní prostor na webových stránkách FNUSA a spolupracujeme s pacientskými spolky. Pokud pacienti cítí potřebu a zatím nejsou v systému dispenzárního sledování, mohu to jednoznačně doporučit. V nadsázce to přirovnáváme k STK auta – nabízíme kontrolu celkového zdravotního stavu, za mne speciálně psychické kondice. Určitě budeme rádi, když toho budou pacienti využívat.

Děkuji za rozhovor.

Bližší informace a kontakty pro objednání do Dispenzární onkologické ordinace najdete na stránkách: https://www.fnusa.cz/pro-pacienty-a-navstevy/pracoviste/dispenzarni-onkologicka-ambulance/

Aktivity ordinace byly součástí evropského projektu PanCareLIFE, který si dal za úkol zvyšovat kvalitu života dětí a mladých pacientů vyléčených z nádorového onemocnění po celý jejich život. Ten nyní pokračuje navazujícím projektem PanCareFollowUp podpořeným z programu Horizont 2020 Evropské unie (grant. č. 824982).

V rozhovoru s Irenou Rektorovou, lékařkou a přednostkou Mezinárodního centra klinického výzkumu (ICRC), společného pracoviště Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně (FNUSA) a Lékařské fakulty Masarykovy univerzity (LF MU), jsme hovořili nejen o tom, jak se řídí – v Česku unikátní – výzkumná instituce, která kombinuje výzkum s přímou péčí o pacienty. Ptali jsme se také na řešení projektu z programu EXCELES a došlo i na to, jak přilákat talentované zahraniční vědce.

Od ledna 2022, kdy se Irena Rektorová stala přednostkou ICRC při FNUSA, se událo mnohé – podařilo se uzavřít smlouvu o společném pracovišti s LF MU a smlouvu o spolupráci s Přírodovědeckou fakultou MU, v rámci Národního plánu obnovy vést jeden ze tří pilířů projektu zaměřeného na neurodegenerativní onemocnění mozku s kognitivní poruchou, přičemž FNUSA mohla díky ICRC převzít koordinaci celého projektu. Podařilo se jí také dojednat nástup zahraničního vědce přicházejícího s ERC grantem Proof of Concept a mnoho dalšího.
Při tom všem Irena Rektorová nadále pracuje v ambulanci, ve Středoevropském technologickém institutu (CEITEC) koordinuje Neurovědní program a vede výzkumný tým. Dále zasedá v orgánech mezinárodních lékařských organizací. A také poskytla rozhovor pro Vědavýzkum.cz.

Udržet si kontakt s živou vědou

Vzpomenete si, jak došlo k tomu zlomu, že jste se dostala k organizaci a vedení výzkumných aktivit?
Poprvé asi tehdy, když jsem se stala vedoucí Centra pro kognitivní poruchy na I. neurologické klinice při Lékařské fakultě Masarykovy univerzity a FNUSA. Vedla jsem tým kliniků, organizovala odborné semináře, výuku studentů či práci doktorandů a díky tomu zároveň „zůstávala ve vědě“.
Se založením CEITEC vznikla velká sdílená laboratoř MAFIL (multimodální a funkční zobrazování), plně funkční od roku 2015, kde našla útočiště celá řada neurovědců z obou fakultních nemocnic, lékařské fakulty a dalších brněnských institucí. Zatímco v nemocnici jsme mohli dělat výzkum zaměřený na zobrazování mozku s pomocí magnetické rezonance jen půl dne v týdnu a to ještě pokud nepřivezli pacienta k akutnímu vyšetření, v CEITEC byly k dispozici dvě skvělé tříteslové magnetické rezonance (3T MRI – pozn. red.) čistě na výzkum. Navíc jsme měli možnost získat do týmů skvělé inženýry, psychology a vědce s jiným vzděláním než lékař-neurolog, psychiatr nebo radiolog.
To byl obrovský skok. Z lékařské praxe jsem byla zvyklá na to, že mi neustále telefonovali pacienti a najednou jsem mohla na dva dny v týdnu odejít z nemocnice a věnovat se jen výzkumu, studentům a svému týmu. Práce s doktorandy i studenty medicíny se zájmem o klinický výzkum mě hodně nabíjela a stále nabíjí, i když teď mám na svůj tým podstatně méně času než dřív.
Ten jsem vybudovala v podstatě od nuly a při tom se naučila, jak věci řídit – od neustálého psaní grantů a kontrolování, jestli se do výzkumu nabírají pacienti nebo dobrovolníci podle plánu, přes dohled nad kvalitou dat, jejich zpracováním a interpretováním, sdělování výsledků na konferencích až po psaní rukopisů a dohled nad publikačními výstupy, aby byl projekt vyhodnocen jako excelentní.

Klinika a výzkum pod jednou střechou

Co vás potom přivedlo do čela FNUSA–ICRC?
Velká výhoda ICRC je, že se zde provádí základní i klinický výzkum pod jednou střechou. Jsme v nemocnici, kde máme přístup k pacientům, navíc výzkumníci z týmů jsou hodně propojeni a pracují na společných projektech, díky čemuž můžeme snadněji převádět základní výzkum do klinické praxe. A platí to i opačně – můžeme testovat různé nežádoucí účinky, například toxicitu nových léků na organoidech v základním výzkumu. Propojenost jde oběma směry.

V tom jste u nás poměrně unikátní instituce. Byl to také hlavní důvod jejího vzniku?
To by byla naivní představa. (smích) Byl za tím velký lobbing, aby Brno mělo dvě významné instituce, ICRC a CEITEC. A protože to zpočátku vypadalo, že vznikne jen jedna, tak vůči sobě nebyly naladěny úplně pozitivně, což dlouho přetrvávalo.
Ostatně jedním z důvodů, proč jsem se nechala zlákat na pozici šéfky ICRC, bylo to, aby se vztahy znormalizovaly, což se mi snad podařilo. Nemyslím ani tak vztahy jednotlivých výzkumníků, kteří chápali, že je třeba spolupracovat, ale spíše těch „heads“.
Také se mi podařilo navázat ICRC na Masarykovu univerzitu. Od července jsme společným pracovištěm FNUSA a LF MU. Díky spojení s univerzitou lépe dosáhneme i na některé strukturální granty z MŠMT. Vznikem této „brněnské platformy“ jsme daleko silnější a konkurenceschopnější, i pokud jde o získávání finančních prostředků.

Na co se tedy takto posílená ICRC v tuto chvíli zaměřuje?
Velkým tématem je to, že FNUSA prostřednictvím ICRC koordinuje v rámci Národního plánu obnovy jeden z projektů výzvy EXCELES, do kterého je zapojeno 11 institucí s rozpočtem necelých 600 milionů korun na 3,5 roku. Projekt by měl vyústit ve vytvoření Národního ústavu pro neurologický výzkum jako poradního subjektu pro potřeby vlády.
Současně s tím probíhá výzkum zaměřený na neurodegenerativní onemocnění mozku, rozdělený do třech pilířů: jeden s kognitivní problematikou, kam spadá například Alzheimerova choroba, druhý s hybnou problematikou jako třeba Parkinsonova choroba, a pak to jsou neurovývojová onemocnění typu dystonie nebo epilepsie.

Za hranicemi kliniky

Mohla byste přiblížit, jak ICRC funguje ve smyslu výzkumné infrastruktury?
Kromě 23 výzkumných týmů provozujeme 6 sdílených laboratoří, jako je centrum klinických studií, laboratoř biomedicínského inženýrství nebo čisté laboratoře pro vývoj buněčných a tkáňových terapií. Nenabízejí přitom služby jen našim výzkumníkům, ale i navenek – pro celou republiku a blízké zahraniční instituce.

Na vašich stránkách dále avizujete služby v transferu technologií a spolupráce se soukromým sektorem. Jak se vám daří v této oblasti?
Když to řeknu jednoduše – nemocnice jako příspěvková organizace nemůže vytvářet spin-off. ICRC je unikátní tím, že je to jediná výzkumná instituce v České republice, která spadá pod nemocnici. Pracujeme na tom, abychom s Ministerstvem zdravotnictví ČR vyjednali způsob, jak transfer technologií provádět. A přestože na to v současné době nemáme dostatečný aparát ani legislativní podmínky, komerční oddělení by si u nás na sebe jistě dokázalo vydělat – několik patentů na půdě ICRC již vzniklo.
Vznik společného pracoviště s Masarykovou univerzitou nám dává možnost řešit některé patenty společně, proto nyní jednáme o oboustranně prospěšných možnostech spolupráce. Kontrahovaný výzkum v oblasti klinických studií na pacientech a zvířecích modelech je v ICRC dlouhodobě velmi úspěšný a je jedním ze zdrojů financování našich výzkumných týmů i sdílených laboratoří.

„Tak to prostě je“ – úskalí mezinárodní spolupráce

Když rozšíříme záběr, jaké má ICRC hlavní mezinárodní partnery? A přináší to kromě zjevných výhod i nějaká úskalí?
Od samého začátku ICRC udržuje strategické partnerství s Mayo Clinic v USA, což umožnil tehdejší finanční „budget“, který byl této spolupráci dedikován, a který dnes už nemáme. Hned po svém nástupu jsem se proto obrátila na profesora Worrella, který byl koordinátorem této spolupráce na Mayo Clinic, abychom si ujasnili, o jaké výzkumné skupiny by měli pro podávání společných grantů zájem – aniž by od nás požadovali finanční injekci.
Bohužel to tak u prestižních institucí bývá – například je to tak i na Karolinska Institutet – že se za spolupráci platí. Což je sice dost těžko představitelné, ale bohužel to pro spojení s Mayo Clinic zřejmě bylo důležité. Bylo to hodně kritizováno, ostatně i já sama jsem to kritizovala, nicméně něčemu to opravdu napomohlo. Například, že někteří vědci mohli odjet do Ameriky a přivést získané know-how zpátky, to některé naše skupiny pomohlo tzv. nakopnout. (smích) Dnes už ovšem výzkum s mezinárodními partnery realizujeme čistě přes mezinárodní nebo evropské granty, nejčastěji typu Horizont, které se nám daří získávat.

Jak v ICRC přesvědčují excelentní vědce

Jak se to stane, že se člověku naskytne možnost vytvořit si vlastní výzkumný tým? Alespoň tedy v ICRC?
Dnes už pomocí otevřeného mezinárodního výběrového řízení, což určují nová pravidla pro vznik a zánik výzkumných skupin, o která jsem usilovala po svém nástupu do vedení ICRC a která se nám podařilo zavést. Taková instituce musí flexibilně reagovat v čase. Některé skupiny zkrátka úspěšné nejsou – nemají dostatečně skvělé publikace, nezískávají grantové prostředky a nejsou dobře ohodnoceny prostřednictvím „ISAB“ (International Scientific Advisory Board), který pro hodnocení výzkumných týmů využíváme. A tudíž zaniknou.
Jiné skupiny zase vzniknou tak, že přijdou lidé, kteří jsou excelentní ve výzkumu a mají chuť založit u nás vlastní tým. A protože je v Česku omezený počet excelentních vědců, máme zájem především o zahraniční juniorní vědce, kteří už ve výzkumu něčeho dosáhli a mají tah na branku – takové ty dravé štiky.

Jak se k nim dostanete? Vyhledáváte je aktivně?
Známe-li skvělého vědce, který by se hodil do našeho portfolia, můžeme nyní vyhlásit otevřené výběrové řízení, kam se může přihlásit kdokoliv z tuzemska i ze zahraničí, kde také inzerujeme. Nakonec ale vybereme toho nejlepšího.
Ráda bych prosadila i to, aby k nám přicházeli výzkumníci se svými granty, zvlášť typu ERC. V prosinci k nám takto s grantem ERC Proof of Concept nastoupí Kanaďan Adam Williamson, který si u nás a částečně na CEITEC VUT zakládá juniorní skupinu a současně už žádá o další granty. Bude se věnovat neinvazivním stimulačním technikám mozku, zejména elektrické stimulaci hlubokých mozkových struktur, a to u pacientů s degenerativním onemocněním nebo epilepsií.

A v tomto konkrétním případě: oslovili jste tohoto vědce přímo? Co ho k vám přilákalo?
Jednak dlouhodobě spolupracuje s Ericem Glowackim, který s podobným ERC grantem přišel na CEITEC VUT, a jejich aktivity se odehrávají na poli výzkumu, kterému se po klinické stránce dlouhodobě věnuji se svým týmem na CEITEC MU, tj. neinvazivním stimulačním metodám. Jednak viděl to, že se u nás začínají scházet i zahraniční vědci s expertízou v jeho oblasti. A konečně viděl, že ICRC je mnohem flexibilnější a vytvoří mu lepší podmínky než Aix-Marseille Université a Karolinska Institutet, kde rovněž pracuje nebo pracoval, a kde jsou mimo jiné mnohem vyšší „overheads“ (režijní náklady – pozn. red.), takže ze svého grantu u nás získá víc pro svůj výzkum.

Opravdu to věděl sám, anebo jste ho přesvědčili, že takové podmínky v ICRC najde?
Částečně to bylo vyjednáváním, částečně ho přesvědčil Eric Glowacki, částečně já. Už tady ostatně několikrát byl, všechno si prošel, seznámila jsem ho s ředitelem nemocnice, ví o tom děkan Lékařské fakulty. Nadchnul se myslím i díky tomu, že jsem ho seznámila s výzkumníky své skupiny – hned si otestoval, jak jsou schopní.
Navíc mu nabízíme možnost už od samého začátku vést Ph. D. studenty, které s ním dokážeme sdílet. Jeho projekty už jsou podané u etické komise, která je obvykle schválí do měsíce až dvou. Zkrátka, hned jak k nám nastoupí, může začít dělat výzkum, což se mu jinde jen tak nepoštěstí.
Určitě jsou tu ale byrokratické, provozní a další překážky, na které při aklimatizaci cizinců narážíte…
Narovinu musím říct, že české úřady brání už jen samotnému vstupu cizinců – například tím, že si musí dopředu zaplatit pojištění. Do toho se stává, že si někteří zahraniční pracovníci představují, jak zde budou mít vše zajištěné od školky pro děti přes práci pro partnera či partnerku až po bydlení. A přestože se jim v rámci nastavených mantinelů snažíme vyjít vstříc, nemůžeme za ně zařídit vše. Naštěstí máme HR oddělení, které se internacionalizaci věnovalo i v rámci projektu HR Excellence in Research.

Běžný týden Ireny Rektorové

Na závěr bych se rád zaměřil na to, jak přitom všem vlastně fungujete vy sama nebo jak vypadá váš, nepochybně, nabitý pracovní týden?
Když jsem v lednu nastoupila, myslela jsem si, že se mi podaří vše nějak „utřepat“, ale pořád to vlastně ještě utřepávám (smích) – těch aktivit je hrozně moc. Co vím jistě, tak celé pondělí mívám meetingy, úterý trávím na CEITEC, ve středu „ambuluji“ v nemocnici a ve čtvrtek a pátek řeším věci převážně spojené s ICRC. Do toho ovšem podáváme granty a publikujeme, pak je tu víkend, kdy se věnuji práci pro European Academy of Neurology a celé řadě dalších věcí.

S čím přitom nejvíc bojujete…?
S emaily. Ty začínám úplně nenávidět. (smích) Potíž je i v tom, že všechny moje schůzky generují další práci a jenom schůzovat se nedá. Musím ale říct, že mám kolem sebe skvělé administrativní týmy, jako jsou provozní, personální a finanční oddělení, jež procesují všechny velké granty, a grantovou kancelář, kterou jiné nemocnice nemají – ostatně díky tomu můžeme také realizovat projekt EXCELES, což jinak mohou jen univerzity.

Autor: Vědavýzkum.cz (MP)
Foto: Patrik Uhlíř
Článek převzat pro web ICRC se souhlasem autora.

Irena Rektorová předtím, než dokončila medicínu na 1. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, a přes obavy rodičů, že přerušená studia (což tehdy nebylo běžné jako dnes) nedokončí, absolvovala stáž na kanadské McMaster University. Po specializaci v neurologii nastoupila v pozici odborné asistentky na 1. neurologickou kliniku do Fakultní nemocnice u sv. Anny (FNUSA). Akademickou dráhu rozvíjela na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity, kde byla v roce 2012 jmenována profesorkou neurologie. Vedla Centrum pro kognitivní poruchy a nyní působí jako vedoucí Centra pro abnormální pohyby a parkinsonismus. V roce 2011 vybudovala na Středoevropském technologickém institutu (CEITEC) MU výzkumnou skupinu zaměřenou na aplikované neurovědy. Ve své výzkumné a lékařské praxi se zaměřuje na neurodegenerativní onemocnění mozku, kognitivní poruchy a demenci či na metody zobrazování mozku a neinvazivní stimulační techniky. V lednu 2022 se stala přednostkou Mezinárodního centra klinického výzkumu ICRC, společného pracoviště FNUSA a LF MU. Na mezinárodním poli se angažovala například ve výboru pacientské organizace European Parkinson’s Disease Association (EPDA), působila jako vědecký sekretář Mezinárodní asociace pro Parkinsonovu nemoc a parkinsonismus (IAPRD) a od července tohoto roku se stala členkou výboru největší evropské expertní neurologické organizace spolupracující se 47 národními neurologickými společnostmi – European Academy of Neurology (EAN).